„Dvě zlomená žebra z listopadového pádu ve švédském Gällivare pořád bolí, nevím, kdy začnu trénovat,“ stýská si 38letý Bauer. „Ale něco závodů snad ještě stihnu,“ doufá majitel tří olympijských a dvou světových medailí, jenž Tour de Ski, svůj oblíbený seriál, vyhrál v letech 2008 a 2010.
Jaké to je, sledovat Tour na obrazovce?
Drásá mě to. Zmeškávám závody, na které jsem se těšil a kvůli kterým, ještě se Světovým pohárem v Novém Městě na Moravě, jsem si po stříbru z loňského mistrovství světa ve Falunu prodloužil kariéru. Myslel jsem, že poslední sezonu prožiju na lyžích a ne na gauči u televize. Lítost je o to větší, že jsem si v letní přípravě vyrovnal několik osobních rekordů, ale smůla si mě našla brzy - už v říjnu, když jsem si při pádu v Ramsau natřikrát zlomil palec.
Stačíte při tom zklamání vůbec závody prožívat?
Tak to zase ano, samozřejmě všechno sleduju, zajímá mě to hodně. Sprinty tolik ne, protože v těch mi to nikdy nějak extra nešlo, ale nic podstatného mi neunikne.
Co vás překvapilo nejvíc?
Musím se sklonit před Norem Sundbym, co tam letos předvádí i ve sprintu. V tom úterním byl čtvrtý, což je u něj velký pokrok. Teď má nakročeno ke třetímu vítězství v řadě, což ještě nikdo nedokázal. A na norských webech už se vedou debaty, že může překonat můj rekord v odstupu prvního od druhého. Připomněli mi tak, že jsem v roce 2008 vyhrál tuším o dvě minuty čtyřicet, Sundby teď vede před krajanem Northugem o tři čtvrtě minuty.
Kde byste se viděl, kdybyste na této Tour závodil?
Nebýt těch zranění? Sundbyho nebo absolutní špičku bych asi stíhal jen těžko, ale ambice jsem měl, v distančních závodech jsem chtěl být do desítky. To jsou ale jenom řeči, protože jsem v sezoně dosud žádný závod neabsolvoval.
V jakém stavu jsou vaše žebra?
Pořád bolí, bohužel nemůžu trénovat. Jinak dělám všechno, co mi lékaři dovolí, moc toho ale není. Spíš jsem často v magnetu, tudíž mám doma magnetoterapii, baštím hodně vápníku, v úterý jsem začal maličko pobíhat, jezdím na cyklistickém trenažéru... Na lyže to ještě zdaleka není.
Dá se odhadnout, kdy se na ně budete moci postavit?
Moc ne. Vyléčení zlomených žeber bohužel trvá dlouho. Ani ne tak hojení zlomenin, ale aby bolest poklesla natolik, že by se dalo něco dělat.
Druhým vrcholem vaší rozlučkové sezony měl být závod Světového poháru v Novém Městě na Moravě 23. a 24. ledna. Stihnete jej?
Zase musím říct slůvko bohužel. V tuto chvíli to vidím velmi nejistě, protože tréninkový výpadek se za pár dní nedožene. A dojet doma poslední, to se mi nechce. Je nad tím velký otazník.
Jak tedy vidíte svůj vstup do sezony?
Jakmile budu zdravý, budu se chtít zúčastnit dalších závodů Světového poháru. S vedením běžeckého úseku jsme se předběžně dohodli na Lahti kolem 20. února a na Tour de Kanada - jde o několik závodů na přelomu února a března, bodují se jako Tour de Ski. A snad přijdou i nějaké laufy, ale to teď neřeším. Moje snaha je začít co nejdřív normálně trénovat a zužitkovat práci z letní přípravy. Ale taky se připravuju na to, že tenhle návrat bude bolet.
