Před třemi týdny telefonuje Zdeňku Vítkovi: Trenére, průšvih.
Na tři dny je po soustředění v Idre pustili domů. Lucie Charvátová si ve Vrchlabí krájela ke snídani chleba. „A jeden prst jsem v tom kráječi nechala. Pravou ruku. Ukazovák.“ Jinými slovy: ten nejhorší možný prst. Ten, který používá na spoušti. Uřízla si bříško.
První prognóza v nemocnici ve Vrchlabí mladou biatlonistku vystraší. Copak přijdu o Světový pohár v Östersundu? Ale odvážejí ji do nemocnice ve Vysokém nad Jizerou, ke specialistům z Ústavu chirurgie ruky. Bříško jí tu přišijí. Potom telefonuje Vítkovi: „Uklidnili mě. Můžu na sever.“
Ve Švédsku si ji ostatní nejprve dobírají: „Už si budeš kupovat jen krájený chleba.“ Šéftrenér Ondřej Rybář nicméně s úlevou líčí: „Neuřízla si to, zaplať pánbůh, přímo na tom místě, kterým spouští.“
Střelecky to však v Östersundu není bůhvíco. Spíš je to zlé. Šestkrát pálí mimo ve vytrvalostním závodě, pětkrát ve sprintu. Navzdory skvělým běžeckým časům končí až za první padesátkou.
„Její chyby by přitom neměly pramenit z toho prstu,“ dumá šéftrenér.
Spíše to řekněme jinak. Tahle 22letá dívka, která ještě před třemi lety závodila na mistrovství světa lyžařů - klasiků, je zatím nevystřílená.
„Biatlonová střelba je přesná práce, je o disciplíně a nejde ošulit. Je potřeba na ní pracovat, aby vše zapadlo do celku,“ profesorsky promlouvá Vítek.
Rány Charvátové občas ještě připomínají medúzu s mnoha chapadly, z nichž každé směřuje jinam - a často mimo terč. Slovo stabilita se k její střelbě zatím hodí stejně jako výraz „efektivní práce“ k tunelu Blanka.
Ale naučit se to může.
Konečně se dokázala trefit!
Vlastně je dítětem českého biatlonového boomu. Právě ten ji odlákal od běžců na lyžích. Říkávala si: Líbí se mi, jak v biatlonu do posledních metrů není jasné, kdo vyhraje. Jak občas vyhraje i ten, od koho to nečekáte. Jak to Čechům ve světové konkurenci jde. Jak mají biatlonisté u nás o tolik lepší podmínky než běžci.
Coby školačka střílela doma na zahradě ze vzduchovky. Později i na dětských olympiádách. Ne, nebylo to špatné. Co kdybych... Červík pokušitel, který se tehdy v roce 2013 usadil v její mysli, se do ní zavrtával čím dál hlouběji.
A tak vyměnila sport.
Přes juniorský světový šampionát a IBU Cup stoupala v biatlonu stále výš. Také trénovala víc než kdysi mezi klasiky. Letos v létě předvedla výrazný běžecký pokrok a z A-týmu žen vyšoupla Barboru Tomešovou.
Povýšila do první ligy. Do Světového poháru.
„Pro někoho byl možná můj přestup od běžců kontroverzní. Ale já rozhodně nelituju,“ ujišťuje.
Aby také litovala! Zvlášť po tom všem, co se odehraje v pátek v Hochfilzenu.
Nástřel před sprintem si radši protáhne. Trenéři ji uklidňují: „Bude to dobré.“ Vypadají nervóznější než já sama, pomyslí si. „To je možné,“ přitaká Vítek.
A potom i kouč kouká. Ležka jen za jedna. Stojka čistá! Konečně se trefila.
Byla otázka času, kdy se trefí. A teď se to děje.
Střelnice dovede být toho dne pořádně záludná. Kaisa Mäkäräinenová má ležku za tři. Veronika Vítková rovněž. Tiril Eckhoffová střílí za tři vestoje, Marie Dorinová-Habertová za dvě.
Velikánky v nesnázích.
Gabriela Soukalová na střelnici v Hochfilzenu.
Gabriela Soukalová je hodna svého žlutočerveného čísla. Jen jedna rána, ta první vstoje, nezasáhla terč. Kam letěla? Zdeněk Vítek ukáže na střelnici k nebesům. Nahoru. Moc nahoru. Soukalová v cíli drží v ruce čaj, ale ani se nechce jít zateplit a říká: „Já se na trati tak zahřála. Je mi strašné vedro.“
Netuší ještě, že tentokrát nejlepší Češkou nebude.
Ženy a dívky z pozadí totiž v Hochfilzenu vystrkují zpoza opony a utíkají o životní úspěch. Tak jako Lucie Charvátová, kterou server biathlonworld.com označí za „divokou kartu závodu“ a biathlonews.com za „největší překvapení dne“. Nebo Němka Maren Hammerschmidtová, která při svém teprve jedenáctém startu ve Světovém poháru s nulou na kontě poprvé atakuje stupně vítězů.
Stovky českých fanoušků ženou Charvátovou k cíli. Na vrcholu nejvyššího kopce stojí Rybář a křičí neuvěřitelnou větu: „Jedeš o pódium, dvě vteřiny za třetí. Jdi do frekvence.“
Nikdy dříve neskončila ve Světovém poháru lépe než padesátá a teď si plní sen, zatímco zahraniční komentátoři zjišťují: Kdo to je? Jak se ta Češka vlastně čte? Šarvatova? Čarvatova? Charvatóva?
A teď si to užij, Lucko
Char - vá - to - vá (ano, tak je to správně, milí kolegové) protíná cíl o 1,1 vteřiny za zatím třetí Francouzkou Anais Bescondovou. Později ji Hammerschmidtová odsune na páté místo. Přesto říká: „Vůbec tomu nemohu uvěřit.“
„Dobře, otočte se a podívejte se támhle na tabuli,“ nabádáme ji.
Lucie Charvátová dojíždí do cíle.
Přichází Vítek, gratuluje a ptá se: „Tak co?“
„No dojela jsem. Už jsem tuhla.“
Rybářovi silovým pojetím běhu tak trochu připomíná Soukalovou – a povahou bývalého svěřence Tomáše Holubce: „Lucku dokáže nakopnout drobná věc a do kolen ji umí srazit hrozně drobná věc. Emoce u ní pracujou. Ale tady se přesvědčila, že na to má. Což ji snad nakopne.“
Teď kráčí Lucie Charvátová na vyhlášení šesti nejlepších žen sprintu. Osmá, ale zároveň stále žlutá Gabriela Soukalová ji obejme a popřeje: „Užij si to.“
Němky oslavují vítězný „triple“. K poprvé vítězné Franzisce Hildebrandové, pozitivně šokované Maren Hammerschmidtové a velké navrátilkyni Miriam Gössnerové (první stupně vítězů po třech letech) navíc musíme připočíst ještě Lauru Dahlmeierovou, šestou hned v úvodním závodě po nemoci. Jen Bescondová a Charvátová narušují na pódiu toto německé mistrovství s mezinárodní účastí.
„Historický den německého biatlonu,“ napíše server biathlon-online.de poté, co i sprint mužů ovládne Simon Schempp, ještě před týdnem po osmi minelách tolik kritizovaný a do lesního ticha se ztrácející.
Radost po sprintu v Hochfilzenu dává najevo vítěz Simon Schempp.
Podivuhodný den německých ostrostřelců i Lucie Charvátové může nyní pokračovat v sobotní stíhačce.
Ve startovní listině žen je prvních šest ze sprintu srovnáno v 25 vteřinách, prvních deset ve 40 vteřinách, prvních 22 v jediné minutě a celé startovní pole šedesáti postoupivších biatlonistek se vešlo do rozmezí 1:56 minuty. Bude to stíhačka s velkým S. Na trati vznikne přetlak. A Charvátová obdrží další lekci vrcholného (=mimořádně nervózního) světového biatlonu.
Vydá se do boje pátá, před plejádou hvězd. Klidná? Nejspíš ne.
„Už teď jsem z toho nervózní,“ přiznává. „Pro mou hlavu to bude složité. Zatím byl sprint jen výkřikem do tmy. Tak uvidíme, co bude dál.“
