Start stíhačky žen. V pouhých dvou minutách se vrhá na trať mohutná masa 55 žen, mezi nimi také kompletní český A-tým. Bude to pořádný frmol, pro závodnice i pro kouče na střelnici.
Veronika Vítková před startem stíhacího závodu
„Pohlídám Evika, ty pohlídej Verču,“ rozdělují si šéftrenér Ondřej Rybář s koučem žen Zdeňkem Vítkem na střelnici úkoly.
Vzápětí ještě Rybář žádá Otu Bindera, marketingového šéfa svazu: „Nahlaš nám, na jaký stav jde Evik.“ Protože ještě před Evou Puskarčíkovou a Veronikou Vítkovou se musí trenéři při úvodní ležce věnovat Lucii Charvátové a Gabriele Soukalové, páté a osmé ženě sprintu.
První z nich střílí za dvě, druhá za nulu.
„A Evik je na pětadvacítce... ne na šestadvacítce,“ hlásí společně Binder i šéf svazu Jiří Hamza.
Němky stejně jako ve sprintu tvrdí muziku. Hned čtyři jedou na čele a jako první z nich...
„Die führende ist Franziskááá....“ zakřičí hlasatel.
„Hildebrááánd,“ doplní mohutná ozvěna z tribun. Jako na fotbale.
Prostě se mi to vysmeklo...
Při druhé ležce zalehají Marie Dorinová-Habertová a Gabriela Soukalová podle svého průběžného pořadí na stavech pět a šest. Dvě nejlepší biatlonistky celkového pořadí poháru vedle sebe. První tři terče zasahují takřka simultánně. Pak Francouzka dvakrát mine a Češka dvakrát trefí. Opět nula.
Soukalová se zvedá, vyjíždí a vzápětí zjistí: Něco mi chybí. Hůlka. To už tady párkrát bylo, že? Vrací se pro ni, pokračuje na pátém místě.
Později tuto událost svým typickým způsobem vylíčí: „Já si tu hůlku píchla do koberce a ona tam zůstala zapíchnutá. A jak se mi nacvakávají ta poutka na rukavicích najednou na hůlky, tak jsem tím očíčkem minula to cvakátko... jé, já nevím jak to vlastně popsat. Prostě se mi to vysmeklo, jednu ruku jsem si nacvakla hned, tu druhou ne a odjela jsem. A pak jsem se musela dvakrát otáčet a vracet se. Takových pět vteřin jsem tam nechala.“
Lucie Charvátová se mezitím rve o první patnáctku, zatímco Eva Puskarčíková z tohoto boje vycouvá. „Za čtyři. Evikovi fouklo, nezvládla to,“ utrousí od dalekohledu na střelnici Vítek. Okolo 30. místa se nadále střelecky trápí také dvě hvězdy, Kaisa Mäkäräinenová a Veronika Vítková.
Třetí položka je v podání Soukalové i třetí čistou. „Byla to paráda,“ ukazuje Vítek zápis její stojky, kde je všech pět ran téměř centrových.
Češka se žene za německým triem. „A za nimi to táhne Eckhoffová,“ ozývá se ve vysílačce z trati. Začíná mě ta stíhačka bolet, pomyslí si Soukalová.
Už je ten její motor zase vidět
Poslední stojka. Rybář a Vítek si před ní ťuknou pěstmi. Pro štěstí. V čele přede všemi přijíždí Laura Dahlmeierová, ještě před týdnem nemocná, a hned po její první ráně zařinčí tak typická plechová rána. Mimo. „V tu chvíli jsem si řekla: Do háje,“ bude po závodě vyprávět Němka - ovšem za použití mnohem expresivnějšího výrazu.
Soukalová už je docela vyčerpaná, ovšem tu minelu od vedoucí závodnice slyší. Snaží se vlastní rány podržet, aby sama na kolo nemusela.
Ale žádná ze čtyř pronásledovatelek Dahlmeierové tentokrát nezastřílí čistě.
Čtvrtá rána Češky nemíří tam, kam by měla. Ani si neuvědomí, kam vlastně letěla. „Zase jednou jsem si připadala, jako bych byla v kómatu.“
„Letěla dolů,“ prozradí Vítek.
Dahlmeierová uhání pro vítězství, za ní se ženou Hammerschmidtová, Hildebrandová, Soukalová. Žena ve žlutém čísle první dámy Světového poháru však jde rychle před Hildebrandovou. Věřím si na Franzisku, nemívá běžecké časy lepší než já, povzbuzuje se v mysli Češka.
„Snažila jsem se Franzisku urvat v první třetině kola, protože vím, že nejsem žádná finišmanka, takže co si neurvu do půlky posledního kola, nebudu mít. Proto jsem vyjela jako saň.“
Snad jen tři metry jí z třetí příčky scházejí ke druhé Hammerschmidtové, jenže tuhle díru už nezacelí. Jiří Hamza každopádně zálibně hledí na trať a libuje si: „Je to zase ta stará Gábina, už je tam ten její motor zase vidět. Je to prostě závoďák.“
Rybář prohodí: „Uvidíme co poslední kopec.“
Když jej mají za sebou a vjíždějí na stadion, šéftrenér do vysílačky ostatním sděluje: „Gabča s přehledem třetí.“ Blahopřát přichází slovinský šéftrenér Tomáš Kos: „Narušila tu německou hegemonii.“
Laura Dahlmeierová může opět slavit. Po nemoci se vrátila do Světového poháru a hned druhý start proměnila ve vítězný. V pozadí se do cíle blíží Hammerschmidtová a Soukalová.
Lucie Charvátová svůj vlastní boj o elitní patnáctku na poslední položce nezvládá, třikrát mine, její druhá rána dokonce letí doprostřed mezi dva terče. Přesto opět sbírá cenné body za 22. místo.
„Psychicky i fyzicky těžký závod,“ vykládá benjamínek týmu. „Už jsem cítila na té stojce velkou únavu. Sice se mi nohy neklepaly, ale ustát to nešlo. Ale je to cenná zkušenost. Budu ráda, když je dál budu sbírat.“
Vítková a Puskarčíková jsou na bodech a Jitka Landová bez nich, zato s dvěma trestnými minutami navrch. „Jíťa zapomněla objet jedno trestné kolo,“ zjišťuje Hamza.
Důležité je vědět, že jsem na trati nechala srdce
Soukalová se hrne z tratě, na tváři zářivý úsměv. „A já si myslela, že jsem schopná dobře zajet jen v Östersundu a na Pokljuce,“ povídá. Dojde si na stupně vítězů pro medaili, vyfotí se i s vojáky z místní ostrahy. „Díky Gábi,“ ozývá se z tribuny od českých fanoušků.
Dokráčí do sálu pro tiskové konference a rozhlédne se. „Hej, Jerry, tohle je historický moment. Jsem první na tiskovce. A pak že chodím pozdě,“ zavolá na mediálního pracovníka IBU Jerryho Kokeshe.
Usedne za stůl a zmocní se bílé růže. „Dám jí mamce a paní Koukalové,“ vzpomene přítelovu maminku.
NEZVYK. Gabriela Soukalová musí na někoho čekat. I na své facebookové stránce pak píše: Přepište dějiny. Jsem první na tiskovce!
Čeká na Němky dlouho, téměř deset minut. „Gábina vede svěťák, tak ať si je srovná,“ se smíchem říká Kurt Matz, funkcionář rakouského svazu. Konečně dorazí další dvě medailistky. Ze svých úspěchů poněkud šokovaná Maren Hammerschmidtová poprosí Soukalovou o společné selfie.
Když dojde při rozhovorech řada na Češku, moderátor z biatlonové unie IBU se ptá: „Patříte nyní mezi kandidátky velkého glóbu. Jak to prožíváte?“
Nenechá se otázkou vykolejit. „Pořád je před námi tolik závodů, vše je tak těsné a holky tak silné. Bude to velký boj do konce sezony - a budete při něm potřebovat stabilitu po celou zimu. Je tu spousta kandidátek glóbu.“
Ještě později se pak česky rozvypráví o své nové závodní mentalitě. O té, která jí pomáhá ustát tlak žlutého čísla.
„Vlastně jsem ráda i za ten loňský půlrok, kdy se mi vůbec nedařilo a bylo to to pro mě tak pochmurné období. Díky němu jsem si uvědomila, že jsem předtím vůbec nedokázala docenit, co se mi v biatlonu povedlo. Teď se dokážu mnohem víc radovat z každého dne, z každého povedeného závodu. Je vlastně jedno, jestli jsem první nebo dvacátá. Důležité je užít si to a zároveň vědět, že jsem na trati nechala srdce a že jsem bojovala, co se dalo. Ten pocit je pro mě víc než umístění.“
