Před lety se po vítězství v talentové soutěži SuperStar kolem vás rozpoutal ohromný kolotoč. Když se dnes ohlédnete zpět, stihla jste mít tehdy z veškeré té pozornosti médií a fanoušků vůbec radost?
To, co mě těšilo, bylo zpívání, a to, že mě lidi třeba na ulici nějakým způsobem oslovovali, jsem vnímala ostýchavě, neuměla jsem si to užívat. V reakci na ten obrovský tlak jsem se uzavřela sama do sebe. Nikdy jsem nebyla člověk, který by se rád natřásal před davy.
Myslíte, že interpret si může do jisté míry vychovat své fanoušky a nastolit určitý způsob komunikace, který bude oboustranně fungovat?
Ano, myslím, že je to jen v hlavě každého člověka. Podle toho, jak se chová on, tak se pak také chovají lidé. V dnešní době, když někam jdu a lidé mě oslovují, tak je to vždycky milé. Není to tak, že by mě někdo vyloženě otravoval. Pro mě je nejcennější dialog mezi čtyřma očima.
Vnímáte na koncertech, že by se nějak zásadně lišilo chování publika v různých koutech republiky?
Ano, těch rozdílů si samozřejmě všímám. Ve všech koutech naší republiky, ale i na Slovensku, se k nám lidé chovají krásně. Rozdíly jsou v tom, jakým způsobem dávají najevo své emoce. Východ Čech je bezprostřední, podobně jako na Slovensku, na západě Čech jsou lidé zdrženlivější, ale stejně tak pohostinní a vstřícní. Publikum se mění, ale také záleží na atmosféře celého koncertu. Obecně možná platí to, že čím víc na východ jedete, tím bývá publikum otevřenější a bezprostřednější. Západ zase ocení maličkosti, kterých si většinou hned všimnou. Je to těžké vyjádřit. Každý koncert je tak jiný a specifický.
Dobře vás zná také slovenské publikum, navíc vás před nedávnem oslovila aktuálně velmi populární slovenská kapela Korben Dallas, abyste s nimi nazpívala duet Sen, na což jste kývla. Co vás k té spolupráci přimělo?
Je to pro mě hodně zásadní, abychom si seděli lidsky. Bylo by smutné s někým zpívat a jinak ho třeba ani mile nepozdravit. Pro mě nikdy nebylo důležité, jestli je muzikant v naprosté top třídě po technické stránce, ale spíš to, jakým způsobem se vyjadřuje, jak je schopný pojmout určité emoce a také, jaké má názory. Zkrátka když si s někým sednete na kafe, buď je vám spolu dobře, nebo ne.
Před několika dny spatřil světlo světa váš nový videoklip k písni Tragédie u nás na vsi. Co podle vás musí mít dobrý klip?
Samozřejmě nějakou pointu, stejně jako dobrý film. Musí mít nějaké napětí, gradaci a vrchol. Může samozřejmě jen vytvářet atmosféru, která udělá člověku dobře, ale já to vnímám tak, že je hezké, když hudební klip dokáže mluvit sám za sebe, že kdyby si ho někdo pustil bez zvuku, dokáže ho oslovit. Ale to je jen mé současné měřítko, kterým se řídím já.
VIDEOKLIP: Tragédie u nás na vsi „Já se vždycky bojím, když ji zpívám,“ říká Aneta Langerová o této písničce. |
Na zmiňovaném novém klipu se opět režisérsky podepsala vaše partnerka Olga Špátová. Jak se vám společně pracuje? Nemáte třeba někdy problém sjednotit své vize?
Olgu znám už hodně dlouho a spolupracovaly jsme už na několika projektech. Ona je režisérka, nikoli já. Ona je ten člověk, který točí filmy a ví, jak mají které věci vypadat. Ještě navíc má ten přesah, že je dokumentární režisérka i kameramanka. Pro mě je všechno tohle natolik stěžejní, že bych si netroufla jí zasahovat do práce. Pro mě je důležité, aby to celé dávalo smysl. Vždycky se o tom bavíme, a to od kreativních věcí až po ty praktické. Když na něco narazíme, tak si to ujasníme a vlastně se i inspirujeme navzájem. Jinak to ale nechávám spíš na ní.
Aktuálně je v dokončovací fázi celovečerní snímek 8 hlav šílenství režisérky Marty Novákové, v němž se objevíte, a to dokonce hned v hlavní roli. Údajně vás museli trochu přemlouvat...
Nejde ani tak o to, že by mě museli přemlouvat, spíš jsem neměla odvahu stoupnout si před kameru a něco hrát a ztvárňovat, protože jsem to nikdy v životě nedělala. Scénář a obsah filmu mě ale natolik zaujal, že jsem byla schopná se o tom bavit. A když jsem se o tom bavila už rok a půl, tak jsem na to přistoupila, protože jsem si řekla, že už to beztak znám nazpaměť, a navíc příběh básnířky Anny Barkovové, která byla 22 let vězněna v lágrech, se mi stal hrozně blízkým.
Uvažujete o sobě díky téhle intenzivní zkušenosti jako o herečce? Je to možná cesta, kterou byste se v budoucnu mohla vydat dále?
Takhle nad tím nepřemýšlím. Pro mě je důležité, zda se s tím konkrétním projektem vnitřně spojuji, nebo ne a zda za ním stojí někdo, komu jsem schopná svěřit svou důvěru. Pokud by to byl někdo, koho bych se jen trochu bála, tak bych vůbec neměla odvahu vylézt na plac. Věřím, že herecké výkony jsou hodně v rukou režiséra, tedy člověka, který to celé řídí a který herce dostane do stavu, ve kterém ho potřebuje mít, aby film o něčem vypovídal. V tomhle mi Marta Nováková, která je autorkou scénáře a zároveň režisérka, poskytla úžasné zázemí a naučila mě, jak do postavy vstupovat, brát na sebe její podobu, ale i to, jak se jí zbavovat, což je také důležité.
Natáčení filmu "8 hlav šílenství" v Kašticích na Podbořansku
Co pro vás bylo při natáčení filmu nejtěžší?
Asi překonat prvotní momenty ostychu. Hned na začátku jsem měla takový náročnější herecký úkol, protože jsem musela lézt sněhem zabalená ve vaťáku, protože Anna ve snu utíkala z lágru. Po cestě upadla a spatřila brusinky, ze kterých měla hladovou radost. Projevit tu radost, u toho žvýkat zmrzlé brusinky, lézt po čtyřech ve sněhu před celým štábem kdesi v Jáchymově a předstírat, že jsem Anna Barkovová někde na Sibiři, to není jednoduchý úkol pro někoho, kdo to nikdy nedělal.
Natáčení se odehrávalo v průběhu tří let, což není krátká doba. Bylo pro vás po jeho skončení těžké definitivně se odříznout od Anny Barkovové?
Pro mě to bylo těžké pokaždé, když jsem odcházela z natáčení. Umění herců je do role vstoupit a vystoupit z ní, tedy to, co já nemám. To znamená, že se k ní složitě dostávám a stejně tak složitě se od ní odpoutávám, takže kolikrát cítím, že Anna je stále přítomna.
Na co si vlastně vy sama jako filmový fanoušek potrpíte? Máte třeba oblíbené kino? Popravdě vás na návštěvníka velkých multiplexů moc netipuji.
Oblíbených kin mám několik, Areo nebo Bio Oko, kam chodím ať už na české nebo zahraniční filmy. Poslední z těch našich, na kterém jsem byla, je Domácí péče, což je po dlouhé době skvělý český snímek. Potěšilo mě, že jsme tady v Česku schopni udělat tak dobrý film. Jinak se ráda koukám na detektivky. Hercule Poirot, to je moje, jsem velký fanoušek tohohle žánru. Doma nemám televizi, ale plátno a pouštím si filmy, na jaké mám zrovna náladu.
