Poslední rozkaz Alois Eliáš vydal 19. června před 74 lety, když sám velel své vlastní popravčí četě. Odhodil svůj zelený plstěný klobouk a vzápětí padl k zemi smeten projektily „ochranné policie“ Schuppo.
Životní příběh tohoto vinohradského rodáka, vojáka, politika a odbojáře se začal psát přesně před 125 lety, 29. září 1890.
O svém osudu si syn krejčovského pomocníka z Vinohrad nedělal valné iluze od okamžiku, kdy se rozhodl hrát dvojí hru. Přijmout roli předsedy protektorátní vlády a zároveň se nezpronevěřit přísaze legionáře a československého důstojníka a hrát s Němci riskantní hru na kočku a myš.
„Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine,“ popisoval své pocity, když se rozhodoval o tom, zda na sklonku dubna 1939 přijme roli předsedy vlády protektorátu Čechy a Morava, zřízeného z milosti Němců.
Premiér si zvolil specifický přístup ke svému úřadu. „Eliášova vláda používala zdržovací taktiku, pomocí níž bránila nástupu kolaborantů do vedoucích funkcí a snažila se o maximální zachování autonomie,“ uvedl historik Tomáš Pasák.
Brzdící taktika v praxi vypadala třeba tak, že za drobné ústupky a prohlášení loajality žádal protislužbu. Například takto spolu s prezidentem Emilem Háchou vymohl propuštění většiny studentů českých vysokých škol, pozatýkaných po gestapáckých raziích na podzim 1939.
Poslední boj generála
Eliáš žil ve schizofrenním světě. Oficiálně úřadoval v sídle vlády ve Strakově akademii, pravidelně jednal s říšským protektorem Konstantinem Neurathem či K. H. Frankem. S generálem Josefem Bílým a dalšími důstojníky se však zároveň na jaře 1939 podílel na budování podzemní armády, odbojové organizace Obrana národa.
Kontakt udržoval i s dalšími odbojáři. Třeba Zdeňkem Schmoranzem, šéfem tiskového odboru ministerské rady. Jeho podřízení sloužili jako jeden z nejdůležitějších informačních pramenů odboje. Síť kurýrů a vysílaček rezistenci a Eliáše spojovala s československým exilem v Paříži a Londýně.
„Stojím na společné linii a neustoupím od ní. Bude-li toho mezinárodní situace vyžadovat, jsme ochotni na příkaz Londýna podat demisi, a to i gestem vyžadujícím oběti,“ vzkazoval Alois Eliáš v jedné z depeší pro Edvarda Beneše, které vysílačky okruhu SPARTA poslaly do Londýna na jaře 1941.
Úporný boj Eliáš vedl i se skupinou kolaborantských, českých aktivistických novinářů. „Ministerský předseda odmítal vystoupit v jejich prospěch a nechtěl je ani přijmout. Očekával, že se budou jeho osobností chtít zaštítit,“ uvedl Tomáš Pasák.
Eliášovo potýkání se sedmičkou nejhorlivějších a nejodpudivějších kolaborantů z protektorátních médií gradovalo 18. září 1941 proslulou chlebíčkovou aférou. Karel Lažnovský po konzumaci občerstvení u Eliáše zemřel, další žurnalisté onemocněli.
Podle jedné z verzí generál delikatesy kontaminoval zvláštní bakterií. Travičský útok šetřila i speciální komise poslaná z Berlína. „Názor kriminální policie jest, že ing. Eliáš je čestný muž, byť i politický protivník, a nemůže být spojován s případem travičství,“ shrnul výsledky vyšetřování Fridriech Sowa, šéf německé kriminální policie v Praze.
Okolo Eliáše se v té době již stahovala smyčka. Podezření o jeho spolupráci s odbojem mělo gestapo od léta 1939, kdy pozatýkalo Schmoranzovu skupinu. K dalším důkazům se dostalo v létě 1940. Německé bezpečnostní službě padly do rukou některé dokumenty československého výboru v Paříži. „Eliášova vláda má rozeklaný jazyk zmije,“ bouřil K. H. Frank.
V jeho kanceláři gestapo protektorátního premiéra zatklo 27. září 1941. Příliš „měkkého“ protektora Neuratha vystřídal řízný Reinhard Heydrich a rozjel kola teroru do nebývale vysokých obrátek.
Zatčeného generála čekaly výslechy v Petschkově paláci, 29. září byla hotova obžaloba podaná k Lidovému soudu. Parodie procesu trvala čtyři hodiny. Verdikt byl předem jasný, trest smrti.
