Moskva, 15. srpna 2013. Finále mistrovství světa. Všechny překážky už Zuzana Hejnová překonala. Kolem ní není nikdo, až kdesi daleko se Američanky Muhammadová a Demusová perou o stříbro.
Pomyslí si: Co se děje? Kde jsou?
Těsně před cílem zavírá oči. „Fakt?“ diví se později. „Asi jsem si říkala, jestli se mi to nezdá.“
Je mistryní světa v českém rekordu 52,83 a s náskokem 1,26 vteřiny, největším v historii šampionátů. „Za to já nemůžu, že ty ostatní běžely pomaleji,“ culí se. Šéftrenér Tomáš Dvořák omámeně vykládá: „Ta je ale sesekala. Vyhrát mistrovství světa o parník, to je brutus.“
Jak slastné to v Moskvě bylo...
Kdyby jí tehdy řekli, co vše ji čeká v nejbližších dvou letech...
„Tak to bych fakt nevěřila!“
V lednu 2014 Hejnové na tréninku praská kost v zánártí. „Já mám v té noze díru,“ zděsí se.
Snad je příčinou nešťastné došlápnutí, snad přetížení z tréninku, snad předtím bolavá pata. Žena, která platila za jednu z nejzdravějších atletek, musí na operaci.
Příliš brzy se pokusí vrátit a příliš pozdě to zjistí. Nedoléčená pata se jí zanítí. „Byla jsem předtím úplně na vrcholu a spadla prakticky na dno,“ vypráví nyní v Pekingu.
Kdykoliv v létě 2014 zkusí trénovat, pata se ozve. „Katastrofální rok,“ vzpomíná kouč Dalibor Kupka.
Předčasně ukončuje sezonu. Ale... opravdu jen sezonu? Na dovolené v září jen chodí, nedokáže ani popoběhnout. Obstřiky pomáhají vždy jen na chvíli. Ztrácí naději. Říká si: „Stojí mě hrozně moc úsilí a energie vyšplhat se zpátky.“
Lidé kolem ní ji přesvědčují: Pořád máš šanci. Pokouší se myslet pozitivně. A pak ji zákrok doktora Müllera-Wohlfahrta v Mnichově vrací na cestu zdravých.
Při soustředění v Africe zkraje letošního roku opatrně zkouší překážky. Nejprve velmi rozpačitě. Postupem času ale Kupka říká: „Vypadá to, že už jsi to někdy dělala.“
Sedm soupeřek pro finále očima HejnovéDráha č. 2: Shamier Littleová (20 let, USA) Dráha č. 3: Eilidh Childová (28, Brit.) Dráha č. 4: Sara Petersenová (28, Dán.) Dráha č. 6: Cassandra Tateová (24, USA) Dráha č. 7: Kaliese Spencerová (28, Jam.) Dráha č. 8: Wenda Nelová (27, JAR) Dráha č. 9: Janieve Russellová (21, Jam.) |
V únoru sedím se Zuzanou Hejnovou v Praze a ptám se: Jaký by mohl být happy end tohoto příběhu? „Obhájit v Pekingu titul,“ odpoví bez přemýšlení. Přesto, že si velmi dobře uvědomuje, jak složitá cesta k naplnění tohoto cíle vede.
Na halovém mistrovství Evropy v Praze je otrávená z volby disciplíny (800 metrů) a z vyřazení v rozbězích. Delší dobu si zvyká na kdysi zaběhlý závodní rytmus.
Ke zlomu dochází v červencové Paříži. Ve výborném čase zde triumfuje v závodě Diamantové ligy. Tehdy si poprvé řekne: „Jsem na správné cestě, mohu v Pekingu bojovat o medaili.“
O medaili jistě... ale o zlatou?
Teprve po pondělním vítězném semifinálovém běhu v Pekingu přidává: „Až teď jsem uvěřila, že tady mohu mít i to zlato. Udělám pro něj všechno. Ale budu spokojená s každou medailí.“
Dnes o ni poběží.
Rytmus kroků, jakým chce absolvovat finále, si otestovala v semifinále, kde však po startu i ve finiši pošetřila síly. „Musím jen rychleji závod začít, rychleji ho dokončit a bude to dobré,“ věří.
Tak lehce zatím po Ptačím hnízdě běhá, zatímco některé soupeřky už v semifinále evidentně trpěly.
Stejně jako v Moskvě je největší favoritkou. Ale tolik se toho změnilo. Pouze dvě z osmi finalistek jsou dnes stejné: ona a Britka Childová.
Předloni byla Hejnová neporaženou suverénkou sezony a první dámou světových tabulek, která do finále vstupovala s časem o šest desetin lepším než další sokyně. „V Moskvě jsem neměla soupeřku a věděla, že když finále nepokazím sama, tak ho prostě vyhraju. Tady je to jiné,“ porovnává.
Tentokrát je v tabulkách „až“ druhá za dvacetiletou obrýlenou Američankou Littleovou, slečnou s velkou mašlí. Jenže ta zaběhla svůj čas 53,74 už v červnu a v Číně neoslňuje.
Hejnová vyhrála posledních pět závodů. Má letos na kontě výkon 53,76 z Paříže. V pondělí předvedla zadržených 54,24.
Co ukáže ve finále? „53,50 by bylo super. To by mělo stačit na zlato.“
Osm nejlepších žen se v semifinále srovnalo do 64 setin. „Je to za mnou nasekané,“ vnímá. „Bude to boj. Uvidíme, jak se kdo vyspí.“
Sama spí výborně. Forma, psychika i zkušenosti s velkými akcemi hovoří pro ni. „Těžkou hlavu by měly mít spíš soupeřky, ne?“ zasměje se.
Závody na 400 metrů překážek jsou o umění neudělat chybu. „Překážky jsou od toho, aby překážely,“ říká Dalibor Kupka a nastíní zlatý plán: „Zuzka si musí finále pohlídat, odběhnout první půlku tratě ve svém rytmu a nenechat se vybláznit, což v minulosti mnohokrát udělala a pak na to ke konci doplatila. Když se jí to povede, závěr bude určitě vypadat dobře. Finiš umí.“
Trio Spencerová, Petersenová a Tateová považují trenér i závodnice za největší soupeřky. Ostřílená Jamajčanka si v semifinále srovnala rytmus. Dánka a Američanka nemají co ztratit.
Předloni, když Zuzana Hejnová sesadila ze světového trůnu Lashindu Demusovou, slíbila slavná Američanka: „Udělám vše, abych Zuzaně za dva roky tu porážku oplatila.“
Tehdy zlatá Češka reagovala: „Za dva roky Lashindě bude 32 let, což je na překážky dost. I když ona se dokáže připravit. Ale i já se budu připravovat. A jsem mladší!“
Obě pak strávily následující měsíce úplně jinak, než si představovaly. Demusová prožila rodinné drama, manžel ji napadl nožem. Letos skončila v americké kvalifikaci až čtvrtá, do Pekingu se nenominovala.
Hejnová tu je. Opět tak silná.
Nastal čas obhajoby.
