Hájovna Karlov blízko Hodonína u Kunštátu se stala za druhé světové války nejen útočištěm uprchlíků z německých zajateckých táborů.
Prudilovi, kteří zde bydleli, využívali zejména nenápadného čiperného prostředního synka Miloše, který nosil jídlo a zprávy utečencům do zemljanky ve skalní rozsedlině na Pasekách. Ti se pak i díky němu spojili s ruskými partyzány.
„20. listopadu 1944 přivedl hajný Bedřich Lepka ze Sebranic k Prudilům, s nimiž se jako rodák z Karlova dobře znal, pět Rusů vedených náčelníkem štábu oddílu Jermak Maximem Fjodorovičem Petrovským,“ vzpomíná Vladimír Polák v knížečce Miloš, Marta a Jan, věnované tuzemským nejmladším umučeným hrdinům 2. světové války.
„Na jejich setkání s utečenci měl podíl i Miloš, který, nejméně nápadný, byl spojkou mezi místními obyvateli a osazenstvem zemljanky i dalších dvou bunkrů v okolních lesích,“ pokračuje Polák.
A tehdy sedmiletá Milošova mladší sestra Blanka si zase vybavuje, jak v zimě chodili „nesmyslně“ sáňkovat na místa, kde to nejelo. Jenomže tatínek a bratr Miloš i s ní a sáňkami tamtudy chodili vlastně jen proto, aby ve sněhu „zametli“ stopy vedoucí k ukrytým partyzánům.
Zatčená rodina procházela krutými výslechy
„Prudilovi jim poskytovali všestrannou pomoc až do čtvrtka 8. února 1945, kdy Jagdkommando z Bystřice nad Pernštejnem zatklo otce a obsadilo hájovnu,“ pokračuje v líčení historie hrdinné rodiny Vladimír Polák.
Nejmladší popravenýV brněnských Kounicových kolejích nacisté mučili a popravovali prakticky po celou druhou světovou válku. |
Druhý den odvlekli nacisti i maminku Antonii a desetiletého Miloše. Mladší Blanku, vyděšenou řvoucími násilníky, nechali gestapáci v péči strýce Josefa Prudila z Rozseče.
Staršího Jaroslava, učně v Letovicích, pak lidé v Rozsíčce upozornili, že se po něm gestapo ptá, a jemu se podařilo až do konce války skrývat v lesích a u sousedů.
Zatčená rodina procházela zatím krutými výslechy v Bystřici, Letovicích a brněnských Kounicových kolejích. I když na pamětní desce, osazené roku 1984 na zdi hájovny Karlov, dodnes stojí, že rodiče i syn pak zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen, není to pravda.
V knize Vojtěcha Žampacha Se smrtí v týlu se totiž objevilo i svědectví odbojáře Andělína Šulíka, který byl koncem války rovněž vězněn v Kounicových kolejích a na smrt desetiletého chlapce si osobně pamatoval.
„Byla to strašlivá poprava,“ popisoval Šulík. „Otec byl vyveden s chlapcem na dvůr, kde si musel na písek kleknout napřed hoch. Když byl před otcovým zrakem ranou do týlu zastřelen, byl sražen do písku otec. Jeho mrtvola padla vedle zavražděného hocha, jehož oči, vytřeštěné v agonii, vzhlížely k nebi, jako by volaly o pomstu. Ten den panovala mezi vězni nejtruchlivější nálada, jakou jsem kdy v kolejích zažil,“ popisoval Šulík, který také vzpomínal, že chlapce si všichni vězňové velmi oblíbili, nejspíš i pro jeho mládí.
Čtyřicet let po smrti se dočkali pamětní desky
„Dělal partyzánům poslíčka z návodu svého otce. Byl to v té době nejmladší mučedník, který položil svůj život na oltář vlasti v Kounicových kolejích,“ dodal pamětník.
V roce 1946 byli Alois i Augustýna Prudilovi posmrtně vyznamenáni Československým válečným křížem.
A takřka čtyřicet let po svém skonu se dočkali i pamětní desky na hájovně Karlov s adresou Louka 25, tehdy ovšem s mylným nápisem o skonu v koncentračním táboře.
Ale jinak se pozůstalým dětem žádné velké péče nedostalo. Jaroslav až do konce života trpěl úzkostmi a steskem. Stejně příběh svých rodičů a bratra dodnes prožívá i nejmladší Blanka.
Ta si navíc prošla pobytem u mnoha lidí, kteří si ji přehazovali jako horký brambor. A tehdejší státní orgány jí odepřely i sirotčí důchod.
