„Blížil se konec války a napětí se stupňovalo,“ vzpomíná tehdejší brněnský chlapec Ivo Kameníček, který už léta žije v Německu, ale tehdy bydlel na rozhraní brněnských Husovic a Černých Polí, v dnešní Tišnovské ulici, tehdy Leipzigerstraße.
„Tou dobou jsme již byli nastěhováni v krytu, což byla v našem případě prádelna, před jejímž oknem byla vystavěna cihlová zeď,“ vypráví pamětník.
Své vzpomínky si už v dubnu 1945 zapsal také Jaromír Lorenz, dědeček Jindry Balášové, jež zápisky objevila nedávno v jeho pozůstalosti. Když se válka přiblížila k Brnu, žil u lužáneckého parku. Popsal, jak lidé, kteří v Brně museli nebo chtěli zůstat, horečně opevňovali své kryty.
„Všechna sklepní okna do ulice se zazdívala a zesilovala násypy přes celý chodník, zatímco okna z celého bytu se uskladňovala ve sklepě,“ zapsal si Lorenz. „Na Dornychu a Křenové většina továren vyhořela,“ vzpomněl pamětník na stálé noční požáry, záblesky raket a také na detonace objektů, které ničili prohrávající Němci.
Penzionovaného důstojníka trefila zbloudilá střela
„Během dne nebylo radno vystrkovat nos z domu a vlastně ani v noci. Často přilétala letadla, jimž se přezdívalo ‚kafemlejnky‘ pro podobný zvuk motoru, a shazovala malé bombičky, které sice mnoho škody nenadělaly, ale zabít určitě mohly,“ vzpomíná i Kameníček.
„Jedné noci se ozvalo bouchání na domovní dveře a o úkryt prosili tři vystrašení volksšturmáci,“ vypráví tento pamětník a vzpomíná, že místní pan domácí se jich zbavil tak, že jim poskytl civilní oblečení a poslal je o číslo dál.
Jejich pušky a pláště pohozené na blízkém poli zmizely do dalšího dne.
Jak se blížila pouliční střelba, situace se dramatizovala. Penzionovaného bývalého císařského důstojníka, jehož status zachránil „paní plukovníkovou“ židovského původu před nacistickým „konečným řešením“, to stálo život.
„Pan plukovník tak dlouho vystrkoval svou prošedivělou hlavu z okna, až ho do ní trefila zbloudilá či mířená kulka. Nutno dodat, že jeho smrt zachránila později paní plukovníkovou před odsunem,“ uvádí Ivo Kameníček paradoxní případ, o něž za války nebyla nouze.
Nacista si natáhl kalhoty a utekl
Komičtější historku prožil soused přezdívaný Cymbálník, jenž vyšel na ulici, aby domnělému ruskému vojákovi, dřepícímu za hromádkou dlažebních kostek, oznámil, že se v jeho domě ukrývá několik esesáků.
„Když k němu přišel blíž, poznal, že tuto zprávu chce sdělit jinému esesákovi,“ líčí Kameníček a popisuje, jak Cymbálník pohotově „přepnul“ a postěžoval si honem, že má v domě několik Rusů. Na což prý oslovený zareagoval ve smyslu, že se na to může vys..., což ostatně právě za těmi kostkami i činil. Načež si nacista natáhl kalhoty a utekl, což napodobil také Cymbálník.
Nedlouho nato se však ve sklepě u Kameníčků skutečně objevili první Rusové.
„Uspokojeni tím, že ‚Zděs Germáňcev nět‘, s námi chvíli poseděli, než znovu vyrazili do boje. Vzpomínám si, že to byli, už na pohled, sympatičtí, ukáznění vojáci, opravdoví bojovníci prvního sledu,“ vypráví Kameníček.
Kuřivo a víno schovával celou válku
Jaromír Lorenz uviděl první skupinu ruských vojáků ve čtvrtek 26. dubna 1945 kolem poledne u Lužánek, ačkoliv mezi 10. a 11. hodinou měli park v rukou ještě Němci.
„Můj zrak padne na roh budovy. Co to? Vidím dobře? Vždyť to jsou Rusové! Ten v červené čepici kozácké s křížkem je určitě Rus! Moje radost je nesmírná! Rusové zde! Konec války! Naše vysvobození!“ zapsal si Lorenz.
Letěl pak hned pro kuřivo a víno, které pět let pro osvoboditele schovával.
Zatím před domem u Kameníčků zastavil džíp s ruským důstojníkem se zlatými nárameníky.
„Dostal od sousedčiny dcerky Věrky a ode mne malou kytičku s improvizovaným pozdravem ‚Vitajtě, tovaryšč geněral‘. Zasmál se a řekl: ‚Spasiba, ja ně geněral, ja palkovnik.‘ Vzal si kytičku a provolal ‚Vivat Čekoslovakia‘,“ popisuje Kameníček.
„Jak jsem šťasten, že mi bylo dopřáno dožít se této nesmírně šťastné chvíle!“ zapisuje si také Lorenz.
„V té záplavě drobných dojmů, v nedostatku jídla a pohodlí je nutno se zamyslit a koncentrovat, aby si člověk sám vyzvedl ohromnost dosahu této chvíle,“ dodal.
