Jaro 2014 Vše pro padesátku
S takovou vizí předstoupil na jaře před vedení úseku. Žádná Tour de Ski, omezené starty ve Světovém poháru. Jen padesátka ve Falunu mě opravdu zajímá, té vše obětuji. „Byl jsem připravený, že když k tomu plánu nedostanu zelenou, už do sezony ani nenastoupím.“
Jenže zelenou dostal.
A dostal ji i doma. Manželka a děti by byly možná radši, kdyby se už táta přestal trmácet po světě. Uslyšel však od nich: „Zkus to, my ti věříme.“
Ulevilo se mu. Podpora blízkých jej později držela na nohou, když se nedařilo.
Listopad 2014 Proč jsi to dělal?
A zase onemocněl. Po kolikáté už? Když pak vjel do Světového poháru a výsledky byly mizerné, chvíli si spílal. „Obrazně jsem mlátil hlavou o zeď a říkal si: Proč jsi do toho zase šel?“
Ale nezlomilo ho to. Ani druhá nemoc ne. Změnil plán přípravy, vytratil se do švédských lesů, trénoval. Sopka Bauer před explozí síly.
15. února 2014: Nejedu štafetu
Ve 37 letech pochopil, že silami, fyzickými i psychickými, musí šetřit. Proto se po pohárové patnáctce v Östersundu definitivně rozhodl: Nepojedu ve Falunu ani štafetu. Nový sportovní ředitel svazu Aleš Máslo, ač byl pod tlakem z obou stran, ho podpořil.
„Doslechl jsem se, že veřejnost pak moji absenci ve štafetě špatně brala,“ mrzelo Bauera.
O to větší motivaci však měl: „Chtěl jsem ukázat, že to bylo správné rozhodnutí.“
1. března 2015: Čistá mysl
Poslední velký závod kariéry. Na vyčerpávající trati v hlubokém, bořícím se sněhu. Do uší buší řev špalírů diváků, který vás snadno mohl přemotivovat. Jenže on si zastínil mysl. Luki, nevšímej si toho, nejanči, protože ty síly na těch kopcích strašně rychle ubývají, nabádal se. Mysl měl čistou. Vnímal jen dřinu a – užíval si závod.
Později mu říkali, jak moc na trati foukalo. „Fakt? To vůbec nevím,“ reagoval.
Uháněl jako kůň s klapkami na očích.
38. kilometr: Dojeď ten vlak!
Na 35. kilometru na rozdíl od soupeřů neměnil lyže a na starých ztrácel rychlost. O tři kilometry dál bylo zle. Mizel z vedoucí skupiny.
„Najednou jsem jel sám a věděl, že jestli se do toho vzdalujícího se vlaku nevrátím, tak jsem skončil.“
Ale ten vlak mu neujel.
45. kilometr: Musím dopředu
Konečně vyměnil lyže, byl sice na konci skupiny, ale na nic nečekal a vnější stopou předjížděl ostatní. „Věděl jsem, že na kopci za stadionem se skupina roztáhne a já bych se už dopředu dostat nemusel, i kdybych na to síly měl.“
Do kopce se opět drápal v popředí.
A uvědomoval si: Jakmile ten kopec přejedeme, začne peklo.
49. kilometr: Peklo
Vyrazil Vylegžanin, Bauer za ním. Nesmím ztratit pozici, snad mi z kopce ty vyměněné lyže pojedou rychleji. Hlavně nespadni, promlouval k sobě.
Na rovině vedl. Ještě další sjezd a cílová rovina.
Teď, anebo už nikdy.
Vše ostatní bylo o hrubé síle. Petter Northug, o němž tvrdí, že je „démonem na lyžích“, jí měl víc. Ale Lukáš Bauer měl své rozlučkové, senzační a pohádkové stříbro. Padl za cílem, dlouhé minuty ležel na sněhu.
„A v sobě jsem měl mix únavy, obrovské úlevy a radosti.“
