Je pátek, krátce, po poledni. Pražští muslimové se scházejí k hlavní modlitbě týdne, první po útocích v Paříži přirovnávaných k „evropskému 11. září“.
Ve dvoře pražské mešity (vypadá jako rodinný domek) pár stovek metrů od stanice metra Černý most stojí ve dvoře zaparkovaná drahá auta s diplomatickou nebo ruskou značkou vedle starších a obyčejnějších vozů. Na nástěnce ve dvoře se píše, že je otevřeno pro veřejnost každý den. Vítáni jsou i ateisté.
Mimochodem tam ale pořád vidí inzerát nabízející za 100 korun knihu Základy tauhídu, kvůli které loni v mešitě zatýkala policie (více o knize čtěte zde).
Sejdou se tu muži různých společenských vrstev. Bohatí cizinci a diplomaté, kteří se do debaty s novináři nezapojují, majitelé pouličních restaurací, ale také třeba český důchodce, který konvertoval teprve loni a od pohledu by patřil spíš někam do vesnické hospody. Ten se chlubí, že hodně cestuje a že ho islám oslovil, protože je laskavý ke starým lidem.
Modlitba a kázání se odehrávají v arabštině, ale čeští účastníci dostávají papír s překladem. Souběžně se koná i kázání v modlitebně na Václavském náměstí, kam se na rozdíl od Černého mostu chodí přirozeně pěšky.
Shromáždění muslimové jsou na jednu stranu vstřícní lidé, schopní vysvětlovat islám i neohlášenému reportérovi. I tady vám bez obalu řeknou, že teroristé z Paříže jsou „magoři“. Na druhou stranu už jsou zdejší věřící v posledních měsících trochu alergičtí, že se pořád musejí vyjadřovat k nějakým útokům, se kterými nemají nic společného.
„Jsme proti terorismu, protože nemá s islámem nic společného. Když vidím v českých televizních zprávách matku, která zabila své dítě, také vím, že takoví nejsou všichni Češi,“ říká restauratér Nejmedina Bokri. Pochází z Tunisu a má v Praze dvě rychlá občerstvení ve stylu Döner Kebab. Má českou manželku, tři děti a v Česku žije už sedmnáct let.
Při kázání v mešitě se žádné teroristické útoky neřeší, ostatně většinou se připravuje týden předem. Pravdou ale je, že kazatel shromážděným připomíná, že se musejí k nevěřícím či křesťanům chovat vstřícně. „Když přijdeme každý pátek na normální modlitbu, vždy nám šejch připomene, že se máme chovat slušně a zdržet se agresivity,“ dodává Bokri. Když má nějak komentovat strach české většiny z rozpínání se islámu v Evropě, řekne jen stručně s úsměvem: „Země patří všem.“
Strach v metru
Jan Nikola Schánělec svolí k ještě delší diskuzi mezi modlitbami v knihovně. Sice také vypadá s černými vousy jako snědý Arab, ale je to Čech, který se tu narodil. Pro averzi místních vůči muslimům má větší pochopení. „Jednou jsem nastupoval do metra v tradičním dlouhém oděvu. Viděl jsem tatínka s dítětem, kteří kvůli mně spěšně vystupovali, že pojedou příštím vlakem. Češi mají vlastně strach z vousů a oblečení. Potřebují čas, protože byli zavření za železnou oponou,“ vysvětluje Schánělec.
Doplňuje, že drtivá většina českých muslimů původem odjinud propadla západnímu životnímu stylu, chce dobré auto a hezkou ženu a nemá potřebu někoho ohrožovat. „Oni právě přišli ze zemí, kde se pořád střílí a jsou rádi, že jsou jinde,“ argumentuje Schánělec.
