Vánoční čas byl pro Žbirku totiž evidentně méně důležitým opěrným bodem než vydání dvojdévédéčka, na kterém se probral svými archivními materiály a které z ukázek na projekci udávalo celému večeru příjemný retro nádech. Hudby samotné se však nostalgie příliš netýkala.
I když obrazový doprovod často vyvolával úsměv neotřesitelně kouzelnou estetikou osmdesátých nebo devadesátých let, Žbirka ukázal, že na rozdíl od kapel jako Elán nebo Team umí v muzice stárnout a přitom neztrácet napojení na její aktuální vývoj. Jeho kapela, kterou pro ten večer pojmenoval Magnet, dává písničkám drive a měkce příjemný zvuk a i “ohrané” kusy zbavila dobových kudrlin. Všichni hudebníci, z nichž na sebe nejvíc pozornosti svou hrou strhává kytarista Honza Ponocný, v sobě mají tu správnou pokoru, drzost a dávku nenápadného muzikantství.
A Žbirka sám s přibývajícími léty až neuvěřitelně zraje pěvecky, což znovu ukázal při Atlantidě nebo Balade o polných vtákoch.
Ve své samozřejmosti to vůbec samozřejmé není a klasiky jako 22 dní nebo Biely kvet, na které většina publika přišla, právě proto dobře fungují vedle současných věcí, které Meky Žbirka píše a natáčí v Abbey Road. Svobodu, že nemusí obehrávat pořád staré hity, aby večeru nespadnul řetěz, si užívá kapela i publikum.
Současné věci byly dokonce nejsilnější částí koncertu. Při sugestivní filmové Fairplay, při níž si Žbirka sedl za klávesy, běhal mráz po zádech a ukázalo se, že je to i naživo jeden z kandidátů na píseň roku. Jediné opravdu sváteční písni Vianočná (o prímerí), která zazněla, dávaly s podobným efektem kontrast zneklidňující záběry z válečných konfliktů. Následný Sněhulák oproti tomu působil trochu banálně.
I když se končilo klasicky, tedy ve stoje, tleskáním a s Beatles a Hey Jude, Žbirka zkrátka neustrnul. Daří se mu koncerty posunovat, dramaturgicky chytře upravovat repertoár a doplňovat ho o nové nápady. Jeho současné koncerty jsou dalším důvodem, proč se těšit na album, které odjede po novém roce dokončit do Abbey Road.
