Po konci NightWork si každý z vás musel nějak zaplnit pracovní diář jinak, povedlo se?
Nemůžu samozřejmě mluvit za ostatní, ale řekl bych, že každý z nás v kapele měl a má v tom diáři, jak vy říkáte, i spoustu jiných věcí, na které je teď prostě více času. Určitě nikomu nezeje diář prázdnotou, ovšem ještě stále je tak trochu nápis NightWork na dnešních listech mírně protlačený z těch popsaných stránek předešlých. Zažili jsme toho opravdu hodně.
Jak vůbec vnímáte, že zaniklo něco, co pro lidi fungovalo dobře?
Spousta lidí se stále ozývá, že je škoda, že jsme kapelu zastavili zrovna v době, kdy se jí dařilo čím dál více, plnila haly a hrála všude možně i nemožně. Nejspíš je lepší, že si ji lidé, kteří ji mají rádi, budou pamatovat v tomhle světle, než aby se možná začala kapela časem přílišně opakovat a ve svém stereotypu by upadla do zapomnění. Třeba by to bylo jinak a skákali bychom spolu po jevišti i v důchodu s francouzskými berlemi a s resuscitační jednotkou v zákulisí. Jak se říká a jak jsme si řekli i my v kapele, v nejlepším se má přestat.
Je vám líto, jak to celé dopadlo? A je to opravdu definitivní?
No, už pan Werich říkal: Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Kolik kapel se dalo po čase dohromady, ať už k tomu měly jakýkoliv důvod. Kdo ví, možná ano, možná ne. Vsadíte se?
Jak si vlastně žijete nyní, co vás nejvíc naplňuje?
Hraju, zpívám, natáčím, skládám, dabuju, píšu texty, moderuju, cestuju, sportuju, závodím, někdy i spím, nedávno jsme se stěhovali, takže do toho teď i zařizuju, roste nám rodina. Raduju se ze života. A hodně mě to baví. V těchto dnech se třeba soustředím i na benefiční festival filmové hudby Film Music Prague, jehož závěrečný galakoncert 26. září moderuji. Přijedou hvězdy hollywoodské hudby jako Patrick Doyle. Od 20 hodin si tak hosté budou moci vychutnat hudbu z filmů Thor, Harry Potter a Ohnivý pohár, Eragon, Zrození planety opic a řadu dalších. V rámci večera zazpívá i sopranistka Markéta Mátlová. Veškerý výtěžek jde na výzkum rakoviny tlustého střeva do Masarykova onkologického ústavu v Brně, takže jestli ještě nemáte lístek, můžete pomoct také.
Členové kapely Nightwork: František Soukup, Vojta Dyk, Jakub Prachař a Jan Maxián (nahoře).
Vím, že si rovněž užíváte ve velkém rodinného života. Jak pokračuje vaše role tatínka? Zvládáte?
Užívám si každý okamžik, je to krásné. Rebece jsou teď tři roky, takže se už i dostává do věku, ze kterého si začínám pamatovat věci ze svého života. A je krásné zažívat znovu všechny ty objevy, ale z jiného úhlu. Pomáhat jí a pozorovat, jak k tomu přistupuje ona. Být u toho.
Co je pro vás coby otce nejtěžší? Co se zásadně změnilo?
Myslím si, že se tím tolik nezměnilo, spíš nabralo nových rozměrů, rozšířilo záběr a obzory. Pro člověka se tím tolik nemění, ale spíš si obrovskou spoustu věcí uvědomuje jasněji a do větší hloubky.
Jaké si dáváte v osobním či pracovním životě další cíle?
Od mala se projevuji jako tvor se sklonem k extrémní a neutuchající zvídavosti. Radost z objevování čehokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv je pro mě, dalo by se říci, téměř bezmezná. Mimo jiného je tedy mým cílem dělat vše, jak nejlépe to jde, aby to mohlo růst a rozvíjet se dál. Vše se vším souvisí a každý cíl podporuje ten další. Takže hlavním cílem je nepřestat něco dělat, a když už člověk něco dělá, tak ať to stojí za to.
