Už dávno se plátno obarvené modrotiskem nepere v potoce a nesuší rozvěšené na plotech. Nejstarší barvířská dílna v tuzemsku, s tradicí jedenácti generací u řemesla, však stále používá vzory zděděné po předcích.
„Zákazníci musí čekat běžně tři týdny, rychleji nestíháme plátno barvit,“ říká nynější hlava rodu Jiří Danzinger starší.
Jak se takové modrotiskové plátno vyrábí?
Kupujeme speciální bavlněné plátno, které se nejdřív pere, škrobí a mandluje. Na něj potom naneseme některý z dvou set vzorů. Po zaschnutí se několikrát za studena barví v lázni z přírodního indiga. Jsme takto v jedné várce schopní vyrobit jen asi 30 až 40 metrů modrotiskového plátna, které schne tři až čtyři dny, záleží na počasí. Deset procent naší produkce jde na různé kroje nebo folklorní předměty, zbytek jsou suvenýry, dekorace, ubrusy, prostírání nebo si lidé mohou plátno koupit jako metráž.
Proč se udržela tradice modrotisku zrovna na Olešnicku?
Tady na Vysočině se hodně pěstoval len, to znamená, že tu byl každý druhý tkadlec. Postupem doby se tu také začali usazovat barvíři, kteří barvili plátno pro drobné tkalce. Každý měl svého barvíře a barvírny byly jenom v Olešnici dvě nebo tři, další byly v Doubravici, Jedovnici, Jevíčku, Boskovicích nebo Třebíči.
Rodinná tradicePodle záznamů v rodinné kronice přišel praděda Jiřího Danzingera staršího v polovině 19. století na Moravu z Rakouska. Jako tovaryše ho přijal místní barvíř Weis, jehož dceru si později namluvil. Také Weisovi pocházeli z Rakouska a v té době už v Olešnici barvili plátno nejméně pět generací v dílně, jejíž tradice sahala do 17. století. Danzingerům se podařilo řemeslo udržet i během válek a komunistického režimu. Po přeslici tak ve výrobě modrotiskového plátna pokračuje jedenáctá generace. Jiří Danzinger starší předal před několika lety dílnu svému čtyřiatřicetiletému synovi stejného jména. Olešnické plátno se od ostatních modrotisků liší výrazně tmavším odstínem barvy a drobnějším vzorem. Místní hospodyně totiž po barvířích žádaly silnější tmavé plátno s nenápadným květinovým vzorem, které hodně vydrží a jež by mohla zdědit ještě další generace. |
V Rakousku, Německu nebo Maďarsku se tradice barvířů udržela dodnes. V Česku a na Slovensku zůstaly poslední dvě dílny - vaše a ve Strážnici. Proč u nás barvířské řemeslo zaniklo?
Modrotiskové oblečení bylo až do čtyřicátých let minulého století běžným oděvem lidí na venkově. Dílny začaly zanikat kvůli tomu, že se měnil způsob oblékání, ale především proto, že komunistický režim likvidoval drobné živnostníky. Takže v padesátých letech musel můj otec skončit a jít pracovat do textilky ve Víru. Když v roce 1956 vzniklo Ústředí lidové a umělecké výroby, otec jim napsal dopis, že by měl zájem pokračovat v řemesle pod jejich hlavičkou. To se nakonec povedlo až do roku 1992, kdy jsme začali podnikat.
Jak těžké bylo se prosadit?
Největší úspěch jsme zažívali v polovině devadesátých let, to byla velká poptávka po modrotisku. Pak se trh nasytil. Jednu dobu byl ale taky třeba problém sehnat kvalitní plátno, před několika lety to vypadalo, že zavřeme, protože nebylo k dostání. Teď kupujeme české.
Pomohlo vám založení internetového obchodu?
Ano, odbyt šel díky němu nahoru, osmdesát procent objednávek máme přes něj.
Jak vás zasáhly bleskové povodně, které se u vás před dvanácti lety prohnaly?
V dílně bylo po pás vody, spláchlo to tehdy půlku městečka. Voda sice rychle odešla, ale zato jsme z domu vyvezli kontejner bahna. Hodně lidí nám tehdy přišlo nezištně pomoct s úklidem.
Podporuje vás město? Dosáhnete na nějaké dotace?
Ne, nikdo nám nikdy nedal ani korunu. Město je k nám vstřícné, zařadilo nás do svých propagačních materiálů pro turisty, máme odkaz i na internetových stránkách Olešnice. Od Ministerstva kultury jsme získali titul Nositel tradice lidového řemesla, jímž ocenilo naši práci. Kromě toho, že jezdíme prodávat naše zboží na různé jarmarky, folklorní festivaly nebo do skanzenů, otevíráme dvakrát týdně naši dílnu turistům.
Kolik lidí se přijde podívat, jak se vyrábí modrotiskové plátno?
Ročně je to kolem dvou tisíc lidí, rekord byl dvojnásobek. V létě jsou to hlavně rodiny, tábory a individuální turisté, mimo sezonu organizované zájezdy nebo školy. Přijíždí i hodně cizinců, už tu byli lidé opravdu z celého světa. Jediné, na co si stěžujeme, je velké papírování, kterým nás stát zatěžuje.
