Rodiče Kvitovi s Petřinými staršími bratry přicestovali z Fulneku do All England Clubu vlastně jen na otočku. Dopoledne přistáli na letišti v Londýně, zhruba tři hodiny po zápase se zase vydávali zpět.
Ten bleskový výlet ovšem stál za to. V sobotu odpoledne viděli svou dceru už podruhé vyhrát Wimbledon. „V životě jsou důležitější věci, ale ve sportu je tohle vrchol. Wimbledon je víc než jakýkoliv jiný turnaj,“ řekl pyšný Jiří Kvita.
V hráčské lóži jako obvykle po Petřině triumfu slzel. Tentokrát však nebyl sám, přidali se třeba trenér Kotyza i psycholog Šafář. Snad jediná osoba z téhle skupinky sledovala zápas s Kanaďankou Bouchardovou s ledovým klidem. Vítězčina maminka Pavla. Když s ostatními cloumalo dojetí, ona si svou Petru zdánlivě nevzrušeně fotila.
„Manželka je vždycky nad věcí,“ poznamenal Kvita. „Ona Petě vždycky věří. A když to náhodou nevyjde, tak poví, že život jde dál.“
Od Wimbledonu 2011 to pro českou tenisovou jedničku bylo nesnadné období. Musela se vyrovnat se spoustou změn. „Ona je tak málo doma, že jsme na ní nic zvláštního nepozorovali. Častěji ji vidíme v televizi nebo na netu. Ale myslím, že je psychicky silnější. Že to má v hlavě víc srovnané. To je nejdůležitější,“ řekl otec šampionky.
A jak ho potěšilo přání od dcery na wimbledonském centrkurtu? „No krása, co vám budu povídat…“
