"Vypadnout od nás z Moravského Písku, to byla absolutní motivace. Zmizet od těch lidí pryč," říká Klempíř.
Čtěte ve čtvrtek
Proč mluví ošklivě o rodném Slovácku a z jakého důvodu přijal roli v soutěži, která ho nikdy dřív nezajímala, se dočtete ve čtvrtečním Magazínu DNES.
Po střední škole se skutečně odstěhoval do Prahy. "Nebylo to lehké, protože mi zároveň to místo, kde jsem vyrůstal, chybělo. Najednou jsem bydlel na ubytovně s Romy, Kubánci, Vietamci, peníze nebyly, a mě často napadlo, jak by bylo fajn, kdyby mi někdo uvařil knedlík. Ale nikdo takový nebyl."
Psala se první polovina osmdesátých let a Klempíř začal brzy vystupovat s pražskými kapelami. Měl za sebou studium hry na bicí v lidové škole umění a o bubnech byla dokonce i jeho první báseň, kterou napsal v šesté třídě: Včera jsem hrál na bicí / jako ten pes honicí. / Bušil jsem do bubnů tvrdě / a natřásal jsem se hrdě.
To samo o sobě by ovšem ke členství například v populární Garáži nestačilo, Klempíř na to musel jít psychologicky.
"Prostě jsem se motal po klubech, jakým byla třeba Chmelnice, a valil lidem do hlav šrouby, že jsem textař a bubeník. Začínal jsem slovy 'tož dobrý deň', oni ze mě měli srandu, říkali si, co je to za vola, ale přijali mě."
Postupně mu došlo, že je bubeníkem podprůměrným a lépe mu jde rapování. Jenomže kdo znal roku 1987 v Československu rap? Pár desítek nadšenců?
"Kdosi mi řekl, že v hospodě U Holubů hraje dýdžej, jmenuje se Viktořík a hraje jenom rap a funky, tak jsem šel k Holubům, kde opravdu stál on a říká: "To seš ty? Prej vymýšlíš nějaký rapy!" Já tehdy opravdu zkombinoval jeden text Honzy Hauberta s textem svým, byla to písnička 'Jakýpak vokolky jdeme balit holky' a Viktořík řekl, že je super. Tak vznikl první hit budoucích J.A.R. A největší podíl na něm vlastně má Haubert z Visacího zámku, však taky textaří stokrát líp než já," říká Klempíř.
Skupina J.A.R. slavila dvacetiny - Praha, Velký sál Lucerny (17. listopadu 2009)
Skupina J.A.R. by ovšem vzniknout nemusela, kdyby Klempířovi v létě 1989 vyšla emigrace.
"Půl roku před revolucí jsem dostal vízum a odjel do Mnichova, kde vedla má první cesta na jihoafrickou ambasádu. Za neprůstřelným sklem tam seděla paní, po boku dva zabijáky s koltama, já na ně 'dobrý den, mohl bych emigrovat?' a paní: 'Tady vyplň papír. Jaké máš zaměstnání?' Napsal jsem po pravdě, že jsem úředníkem v zahraničním obchodě, na což se zadívala a řekla: 'Tak tuhle žádost můžeme rovnou roztrhat. Kdybys byl tesař, cestář, topenář, klempíř'. Úředníky Jižní Afrika opravdu nepotřebovala, takže zabiják s koltem otevřel dveře, řekl 'have a nice day', já ještě den bivakoval na mnichovském nádraží, kde jsem se seznámil se spoustou rozezlených Jugoslávců, načež jsem sedl na vlak a vrátil se."
Díky tomu nakonec jedna z nejvlivnějších a hudebně nejzajímavějších domácích skupin vznikla. Sedmnáctého listopadu tomu bude 25 let.
