Ministři a experti Babišova hnutí ANO budou v příštích měsících hledat možné úspory i cesty, jak lépe vybrat daně. Jeden tip, kde by stát mohl ušetřit, by se příštímu ministrovi financí i vládní koalici mohl hodit už teď.
Přes půl miliardy korun ročně stojí existence Senátu a další stovky tisíc strany inkasují za každého zvoleného senátora. Jistě by se dalo namítnout, že těch zhruba 522 milionů korun, kolik Senát stojí, nic nezachrání, ale právě takové kapky pak tvoří celé moře.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Za mizivého zájmu občanů se o víkendu uskutečnilo první kolo doplňovacích senátních voleb na Zlínsku. Lidé, jimž vůbec stálo za to k volebním urnám přijít, a bylo jich pouhých 23 procent, do druhého kola poslali starostu Uherského Brodu Patrika Kunčara z KDU-ČSL a bývalého zlínského hejtmana Libora Lukáše z ODS.
Nezvolili tedy například jednoho z jejich protikandidátů, lékaře Pavla Talaše, automaticky jen proto, že je otcem přítelkyně Tomia Okamury. Tedy politika, jemuž nyní podle jednoho z průzkumů voliči údajně nejvíce věří (více o průzkumu zde). Prosadili se zástupci tradičních stran, z čehož by se jistě daly dělat různé závěry. Místo toho je na místě říci něco jiného: no a co?
Senát, který o jednu z mála významných kompetencí přišel zavedením přímé volby prezidenta, je ve své současné podobě parlamentní komorou nadbytečnou. Jen stěží by se o něm dalo říci, že je pojistkou demokracie. Kdyby byl zrušen, slzy bychom kvůli tomu ronit nemuseli.
Pokud senátoři některý ze zákonů, který jim pošle Sněmovna, odmítnou nebo do něj navrhnou změny, poslanci je mohou relativně snadno přehlasovat. A i kvůli existenci Senátu je procedura přijímání nových zákonů, pokud je tedy vůbec potřebujeme, zdlouhavá.
Když se sociálním demokratům podaří prosadit jeden z jejich zásadních předvolebních slibů, zákon o obecném referendu, k čemuž by jim kromě koalice mohli pomoci komunisté a poslanci hnutí Tomia Okamury, jedno z prvních hlasování by mohlo být právě o existenci Senátu.
Irové loni na podzim zrušení Senátu těsně odmítli. Naopak zrušit se ho už dříve povedlo ve Švédsku či v Dánsku. Tak proč by se to nemohlo podařit i v České republice?
Jsou země, které ani Senát rušit nemusely, protože se bez druhé parlamentní komory od začátku obešly. Desetimilionová Česká republika také není spolkovou ani federativní zemí, což by existenci druhé komory parlamentu opravňovalo, takže ani tady problém není.
Pravomoci, které český Senát má, by mohly být přerozděleny při změně ústavy. Politici o ní stejně chtějí diskutovat v souvislosti s postavením prezidenta a jeho postupem při jmenování vlád. Objevila se už také úvaha, že by se mohlo diskutovat o změně volebního systému, aby mohly strany snáze sestavit vládu s programem, s nímž kandidovaly, a nemusely vytvářet "kočkopsa" jen proto, aby země nějakou vládu vůbec měla.
Při takové debatě by logicky mohlo dojít i na další existenci Senátu. Že by se tím ušetřily i nějaké peníze, je jen bonus navíc.
Než byl zrušen Senát ve Švédsku, byla tamním senátorům výměnou za jejich souhlas zaručena doživotní renta. Dá se čekat, že i čeští senátoři by v případě vážně míněné debaty o existenci horní komory parlamentu vymysleli řadu argumentů, proč by bez nich česká demokracie prostě nefungovala.
Za pokus to ale stojí.
