"Vyrůstala jsem v jednom z berounských paneláků a milovala jsem zvířata. Po střední veterinární škole jsem pokračovala na vysoké zemědělské, naučila jsem se jezdit na koni a pomáhala na různých statcích," začíná popisovat svou cestu za vysněným domovem čtenářka Štěpánka a pokračuje ve vyprávění.
Po škole jsem pracovala v neziskovém sektoru s lidmi s mentálním postižením a prožila tak mnoho šťastných let. S narozením dcerky se ve mně naplno probudily venkovské sny. Po odchodu partnera jsem se rozhodla. Teď, nebo nikdy.
Bylo mi dvacet osm let, měla jsem téměř dvouletou holčičku, svůj sen a byt u Prahy. Ten jsem se rozhodla vyměnit za malý statek, a to kdekoliv. Blížila se zima, a tak jsem hledala stavení, ve kterém by se nevlídné počasí dalo přežít i s dítětem.
Život na statku |
Věděla jsem, že chci chovat hospodářská zvířata a pořádat tábory pro děti. Potřebovala jsem tedy nejen bydlení, ale také navazující pozemky s možností ubytování. Neměla jsem však žádné auto.
Až jsem narazila na statek u Pelhřimova. Domluvila jsem se s kamarádem a vyrazili jsme. Budova se mi líbila a majitelé byli fajn. Do obce jezdil autobus i vlak z Prahy. Stavařka prověřila technický stav budov a já byla nadšená ze sedmi hektarů okolních pozemků. Rozhodla jsem se, že statek koupím.
Může se hoditToužíte po změně bydlení? Chcete změnit panelák za statek, nebo obráceně? Na Reality.iDNES.cz si vyberete bydlení svých snů. V nabídce jsou byty, domy, chaty a chalupy z celé ČR. |
Pak už šlo vše ráz na ráz. Podepsala jsem smlouvy, zabalila domácnost a za necelé dva měsíce jsem vystoupila s krosnou a kočárkem na místním nádražíčku a namířila si to okolo svých pozemků do nového domova. V jedné obří místnosti a se starou, ale funkční koupelnou a záchodem se začal odehrávat můj nový život.
První rok se nesl ve znamení budování. Posekala jsem bodláky a kopřivy a začala jsem s bouráním starých ohrad. Nové mi firma spočítala na 200 tisíc korun. To bylo pro mě strašně moc. Pomalu jsem se začala vzdávat myšlenky na chov domácích zvířat. Pomohli až kamarádi.
Prasnice Paštika a její selátka ve výběhu
Studna slouží jako malá bylinková zahrádka.
Jeden mi se slovy "To máš místo bonboniéry" složil před barákem valník kůlů. Se sousedem Mírou, místním zemědělcem a super chlapem, který mě mnohokrát vytáhl z bryndy, jsem tři dny zatloukala kůly. Pak jsem koupila pletivo za 15 tisíc a dvouhektarová zahrada byla na světě.
V podobném duchu vzniklo vše, co tady mám. Za vše vděčím partě kamarádů většinou z Prahy, kteří sem jezdí dodnes pomáhat za byt a stravu.
Do ohrady se postupně nastěhovali kravka Bláža, koník Karel, ovečky, kozy, prasata, králíci a drůbež. Na dožití jsem přijala i jednoho dvacetiletého koně a přikoupila nadějného valáška plemene morgan-horse, který je jedním ze tří v republice.
S třemi koňmi jsem se vrhla do horsemanshipu, přirozené komunikace s koňmi. Jezdí zde děti i dospělí, máme i vozíček za poníka a s koňmi i vystupujeme.
Jezdí zde děti i dospělí, máme i vozíček za poníka a s koňmi i vystupujeme.
Výpěstky ze zahrádky
Když byla ohrada hotová, vystěhovala jsem půdu. S kamarády jsme ji obložili dřevem, sehnali jsme postele a vybudovali novou koupelnu. Navrch jsme vyklidili stodolu, vyřešili vodu a první táborový turnus mohl dorazit.
Od té doby uplynul další rok. Tábory se rozrůstají, snažíme se pořádat kurzy, po celý rok děláme akce pro místní i přespolní a dokonce k nám chodí školy a školky na exkurze. Aktivit bylo již tolik, že jsme je zastřešili občanským sdružením.
Pošlete příběh. Odměníme vásPošlete nám své zajímavé netradiční bydlení do seriálu Proti proudu. Na e-mail bydleni@idnes.cz stačí poslat snímky vašeho domu či bytu a cestu, kterou jste za svým snem museli urazit. Zveřejněné příspěvky odměníme. |
Snažíme se dětem přiblížit život na statku. Učíme je kosit, dojit, škubat kachnu. Chceme, aby si víc vážily jídla i přírody. K tomu se snažíme oživit stará řemesla. Pracujeme s vlnou, vyrábíme šperky, hrajeme divadlo, zpíváme a tancujeme. Zajímám se o waldorfskou pedagogiku a konečně jsem se naučila řídit auto.
Rozdíl mezi Prahou a Vysočinou je velký. Místní lidé mnohdy pracují za platových i časových podmínek, které by Pražák neakceptoval. Nemají tolik možností a příliš neřeší "zbytečnosti". I já už dnes chápu, že kytičky jsou fajn, ale dřevo na zimu je holt důležitější.
Na druhou stranu musím říct, že kdykoliv jsem cokoliv potřebovala, místní lidé mi pomohli, a to jsem jediná skutečná "náplava" ve vsi. Pomohli mi sehnat dřevo, nabízeli odvoz i hlídání dcerky. Za to jsem jim opravdu vděčná.
Jsem moc ráda, že jsem našla odvahu svůj život změnit. Musím sice nadále částečně pracovat i jinde, protože budování statku je finančně náročné, ale i tak je můj život na vsi mnohem šťastnější.
