Láska kvete v každé době. S láskou se nerodíme, ale s láskou se stáváme lidmi. Lásku si nelze vynutit ani vyloudit, přichází sama, nehledaná a nečekaná. Nediskutuje se o ní, ta prostě je, říká se. Portál iDNES.cz vám přináší další dokument organizace Post Bellum patřící do cyklu Příběhy 20. století.
Žena mu nadává, nechce vzpomínat
Josef Citterberg velel četě spojařů na Dukle. Dostali za úkol po zářiovém masakru v roce 1944 ve vesnicích Machnówka a Wrocanka obnovit radiové spojení mezi velitelstvím. Utíkal a na zádech se mu houpal spojařský "buben" se smotaným drátem. Přeskakoval mrtvé a těžce raněné. Všude byl zmatek a spousta krve.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Citterberga a Grünberga zpracovali dokumentaristé z Post Bellum. www.postbellum.cz. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hodin v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hod. |
Když přebíhal bojiště, spatřil výjev, který se mu s láskou zaryl hodně hluboko do paměti. Nad sténajícími se skláněly mladičké ošetřovatelky převážně volyňské Češky. Na jednu z nich nemohl zapomenout. Po válce si ji vzal za manželku.
"Najednou jsem ji uviděl. To bylo něco! Měli tam takovou dřevěnou lavici. Na ni položili zraněného. A ona držela pilku v ruce a odřezávala rozstřílené hnáty. Ona to nikdy nepřizná, jak statečná byla. Mám zlatou ženu! Ale… když někdy nemůžeme spát, mě stačí ťuknout a hned vím, kde a co jsme spolu za války zažili. Tak rád bych si s ní o tom vyprávěl a společně vzpomínal. Ale ona nechce! Prý nemůže. A když začnu, tak mi nadává," popisuje své trápení Josef Citterberg.
Když lidé z Post Bellum natáčeli jeho vyprávění, z kuchyně se sem tam ozval ženský hlas, aby nezapomněl na to či ono. Nakonec se paní Věra rozpovídá: "Ano, dobře si to pamatuju. Bylo to opravdu hrozné. Řezala jsem nohy a ruce i dětem, které šláply na minu nebo je zasáhla střepina. Tam bylo hodně zraněných. S dětmi jsme si slibovali, že se po válce setkáme. Ale to víte, život šel dál. Vdala jsem se a změnila si jméno a tak už jsme se nikdy nepotkali," vypráví Věra Citterbergová, která krátce po rozhovoru pro Paměť národa zemřela.
Církevní svatba dozorkyně a politického vězně
Na Paměti národa najdete u příběhu Jaroslava Grünberga fotografii z jeho svatby. Ta se konala v roce 1951 v jednom žižkovském kostele. To by snad samo o sobě nebylo nic zvláštního, byť v této době církevní sňatky právě nefrčely. Výjimeční jsou svatebčané a především ženich a nevěsta.
Jaroslav je v té době propuštěný politický vězeň a právě ukončil vojnu u PTP, jeho nastávající je již bývalou bachařkou, příslušnicí Sboru vězeňské stráže, která měla svého milého ve vězení nějakou dobu tak říkajíc na povel. Mezi hosty přihlížející církevnímu obřadu naleznete její kolegy z různých kriminálů. Přišli prý podpořit svojí bývalou kolegyni, i kdyby je to mělo stát místo.
Jaroslava Grünberga 28. května 1948 odpoledne zatkla StB u něj doma. U Grünbergů několikrát přespali stíhaní agenti chodci. V Bartolomějské dostal policejní nakládačku. Soud ho pak jako mladistvého 16letého poslal do vězení "jen" na tři roky za podvracení republiky. Trest si měl odpykat ve speciálním zařízení pro mladistvé v Zámrsku. Tady soudruzi zavedli tzv. makarenkovský způsob převýchovy, který spočíval ve vojenské buzeraci, šikaně, otrocké práci.
"Patřil jsem mezi první chovance. Takže jsme vězení teprve budovali sami pro sebe. Do oken jsme dávali mříže, zaváděli elektriku, no prostě všechno. A bachaři? To vlastně ani bachaři nebyli, to byli dobří lidé, opravdu! Samozřejmě, že tam byl tvrdý režim, to ano, ale dozorci nám pomáhali. To byli starší policisté ještě z první republiky. Můžu jmenovat strážmistra Tošovského, Kubisku, Richtera. To byli opravdu chlapi k nezaplacení. Povolovali nám návštěvy, snažili se, abychom to měli jednoduší," popisuje Grünberg na tu dobu něco výjimečného.
Protikomunistická skupinaJaroslavu Grünbergovi bylo šestnáct let, když ho zatkla StB. Do kriminálu šel i jeho otec a sestra. Starší bratr Arnošt stačil prchnout do západního Německa. Jaroslav se účastnil v restauraci U Olše na pražském Žižkově tajné konspirační schůzky 16. jednoty národně socialistické mládeže. Pod vedením respektovaného Karla Kukala, mimochodem později politického vězně a slavného útěkáře, tady vznikla protikomunistická skupina. Kromě vydávání letáků pomáhali několika západním agentům. |
V jiných kriminálech panovaly zcela rozdílné poměry. Vězni umírali v korekcích na nemoci, zranění, která jim dozorci způsobovali, trpěli hlady, návštěvy připadaly v úvahu jen jednou za mnoho měsíců a za dobré chování.
V Zámrsku se vstávalo ve čtyři ráno, po rozcvičce a snídani chovanci nastupovali do práce. Jaroslav sice nedokončil učení na elektrikáře, ale cokoliv bylo potřeba, to zařídil. Jednou ho volali do zahrady ke skleníku. Tady se s budoucí manželkou poprvé setkal: "Vona mě hlídala! Víte, v Zámrsku se zacvičovala. Právě nastoupila k vězeňské stráži."
Badatel Martin Jindra, který vedl rozhovor s Jaroslavem, se vyptával, jak se to vlastně stalo, že se do sebe zakoukali: "To je osud, to je osud," opakuje Grünberg. "Něco se jim porouchalo v tom skleníku, a ona mě požádala, jestli bych se na to nepodíval. Tak jsem to tak dlouho opravoval, až jsme se sčuchli," směje se Jaroslav, který se se svou dívkou tajně scházel v ordinaci vězeňského doktora.
Ostatní dozorci prý o vztahu věděli a nebránili mu. "Jen Kubiska a Tošovský lamentovali, že jestli se to někdo v Praze dozví, tak se všichni sejdeme v muklovském mundůru," vypráví Jaroslav Grünberg.
