Stalo se to v roce 1971. Do třídy na základní škole v Šumperku přišel učitel s lékařem. Děti měly být očkované proti žloutence nejnovějším sérem vyrobeným v Sovětském svazu. Někdo se rozplakal, bál se injekce. Učitel žáky nabádal ke statečnosti: "Tak, kdo půjde první?!" Přihlásil se premiant a předseda třídy, devítiletý Julius Varga zvaný Julek.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Dany Vargové zpracovali dokumentaristé z Post Bellum. www.postbellum.cz. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20h v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Následně onemocněl těžkou formou dermatomyozitidy. Nikomu dalšímu ze třídy se nic nestalo. Julkovo tělo na sérum reagovalo šokujícím způsobem. Začalo produkovat látky útočící proti jeho svalům, kůži a vnitřním orgánům. Atrofie svalů rychle postupovala, vyzáblé tělo se zkroutilo a pokrylo se bolestivými strupy. Ruce měl tenké jako klacíky, prsty připomínaly až zvířecí hnáty. Znehybněl.
Celé roky ležel na lůžku, lékaři si nevěděli rady a předepisovali mu léky tlumící bolest. Na jednom prstu si nechal narůst delší nehet, aby s ním dokázal otočit stránku v knížce.
"Bylo to opravdu moc těžké. V patnácti letech se s tím ještě nesrovnal. Byl i docela zlý. Když jsem ho koupala, moc ho to bolelo a jednou mi řekl i něco ošklivého a já mu dala pohlavek. Tatínek mi vynadal přímo před synem, strašně moc ho to zasáhlo," vypráví jeho maminka Dana Vargová, která se o nemocného syna obětavě starala až do jeho smrti v roce 1996.
Kdybyste se Julka Vargy zeptali kolem jeho osmnácti, jak se s tím vším vyrovnává, odpověděl by podle Dany: "Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží."
StB byla proti jeho mlžení bezmocná
Julius Varga četl bibli, studoval filozofii, diktoval svým přátelům nebo mamince filozofické traktáty, miloval jazz. Jeho duchovním rádcem se stali kněží Hrdlička a dominikánský provinciál, dnes kardinál Dominik Duka. Kvůli své nemohoucnosti Julek nemohl být knězem, jak si přál, neodsloužil by bohoslužbu, proto složil řeholní dominikánské sliby a přijal jméno Augustin podle svého oblíbeného filozofa a světce.
Zůstal doma s rodiči v bytě na Leninově ulici v Šumperku. Místo se proměnilo v magnet nejen pro estébáky, ale hlavně pro studenty. "To bylo i dvacet návštěv denně. Viděli v něm někoho, kdo je vyslechne, pomůže jim radou. Byl silný, byť se ani nepostavil na nohy," vypráví Dana Vargová, která svého syna vozila na výslechy StB.
Prý si z toho dělali legraci, Julek trval na tom, aby si vzala starý zahradní klobouk: "A že ho povezu na fízlárnu jako paní Müllerová ze Švejka. Julek se ve vyšetřovně hned zašprajcoval, že prý chce kopii výslechu. Oni tvrdili, že se plete, že na to nemá nárok. Ptali se ho, kdo se u nás schází, on odpověděl, že nikdo. Že prej se u nás konají bytové semináře, on odpověděl, nekonají. No prostě všechno popřel."
"Když jsme vycházeli, tak na nás estébák zavolal, že za dveřmi čeká náš kamarád, který k nám pravidelně chodí - inženýr Pudil. Julek jen houknul, že žádného Pudila nezná, i když k nám chodil denně," směje se při vzpomínce na svého syna bývalá učitelka na místní základní škole Dana Vargová. Na estébáky a komunisty šla jinak než její syn.
Hrozila jim božím trestem a to prý fungovalo: "Oni byli pověrčiví! Opravdu. Tajně chodili do kostela a strašně se báli, že je tam někdo uvidí. No to byla legrace! Jednou na výslechu po mně chtěl estébák, abych podala vysvětlení, kdo a za kolik nám dovezl ze Západu léky. Já toho vyšetřujícího policistu znala, vždyť jsem učila jeho syna. Přísně jsem se podívala a povídám: ´Kdyby byl váš syn nemocný jako Julek, vy byste to pro něj neudělal! Styďte se.´ No, a měla jsem pokoj."
Sametová revoluce zn. Commodore
Počítač Commodore v ceně 60 tisíc korun, na který se Vargovi složili studenti a kněží, představoval poklad a zbraň v jednom. Komunisté považovali Julka Vargu za nejnebezpečnějšího šumperského živla právě proto, že tiskl letáky, kterými zaplavil okres. Vyzýval k dodržování lidských práv, žádal propuštění politických vězňů, šířil petice, například Několik vět.
Dana Vargová se od svých kolegyň ze školy dozvěděla, že předseda krajské KSČ na jedné schůzi vystoupil s prohlášením, že je potřeba dávat si na tohoto nebezpečného kontrarevolucionáře pozor: "Na to se přihlásila jedna z mých kolegyň ze školy a říká, že je to nesmysl, že Julius Varga je nemohoucí vozíčkář, co je to za blbost, aby byl nejnebezpečnější v celém kraji. Mě to pak vyřídili."
"Hned druhý den jsem zašla za předsedkyní místní KSČ, co to tam měli za vola. A ona povídá: ´Prosím tě, Danuško, nezlob se, my jsme ti to nechtěli ani říkat, protože jsme věděli, že budeš řádit´," vypráví paní Vargová, která nacházela podporu nejen u přátel, ale i u komunistického ředitele školy. Všichni jí obdivovali, s jakou obětavou láskou se starala o nemohoucího syna. Přitom měl onen krajský předseda KSČ vlastně pravdu.
Julek Augustin Varga se stal šumperskou hvězdou v listopadu 1989. Metaforicky řečeno, postavil se do čela protestujících. Právě z této doby pochází ne příliš kvalitní video.
V šumperském divadle se sešli herci a studenti, aby vyjádřili podporu Občanskému fóru a sametové revoluci. Julek Varga měl nečekaný projev. Nejdříve zpaměti citoval Čapkovu stať "Proč jsem se nestal komunistou", za což sklidil burácivý aplaus. Záhy však dodal něco, co přítomné dojalo: "Chtěl bych milovat všechny lidi s jakýmkoliv přesvědčením. I komunisty."
