Doře Steinové, provdané Peškové, je dnes dvaadevadesát let a žije v domově pro seniory. Do Bergen-Belsenu se dostala se svou sestrou Gitou (mladší o osm let) na samém konci války. Byl to jejich poslední lágr, poslední deportace. Němci tam tehdy hnali oběti "konečného řešení židovské otázky", původně odvezené na odklízecí práce do rozbombardovaného Hamburku: "Už si nevzpomínám, jaký kus cesty jsme ušli pěšky a jaký kus nás vezli. Byla jsem mimo sebe, naprosto vyčerpaná. Děsivá cesta: jeden podpíral druhého, kdo už nemohl, toho zastřelili."
Esesáci z Bergen-Belsenu utekli a zanechali vězně jejich osudu: "Byl to náš nejhorší lágr. Ne kvůli práci, ale kvůli té hrůze. Vyhodili nás tehdy z vlaku a dál už se nikdo nestaral. Do vězeňských baráků jsme se nedostaly, a pamatuju si jenom pole mrtvých: venku, vevnitř, na hromadách, všude mrtvoly. Živí leželi mezi nimi, ale neměli sílu dostat se ven," vypráví Dora.
Sestry Steinovy byly nemocné a Dora pak prožila několik měsíců v britském vojenském Lazaretu. Do Čech se vracet nechtěla, udělala to jen kvůli sestře: měla už za sebou léta utrpení. Přišla o rodiče, v roce 1945 neměla žádný domov.
Přes Terezín do Osvětimi
Dora Steinová se narodila v lednu 1921 v Karlových Varech v německy mluvící rodině obchodníka s obuví. Domov ztratila už v roce 1938 poté, co nacisté zabrali české pohraničí. Tehdy byli Steinovi čtyři: otec Vilém, maminka Elsa, dcery Gita a Dora. Čekal je typický osud židovské rodiny: protektorátní degradace na "ne-občany", život s hvězdou na kabátě v cizím bytě, deportace do Terezína a pak dál "na východ".
Rozhovor s Dorou Steinovou |
Dora přijela do ghetta v září 1942 a začala pracovat jako ošetřovatelka starých lidí. V Terezíně byl hlad a nedostatek léků, přednostní péči věnovala správa ghetta dětem. A staří na tom byli vůbec nejhůř.
Dora si dodnes pamatuje na svou první noční službu: "Leželi na půdě, v prachu a ve špíně, staří lidé z transportů z Německa, kterým Němci nalhali, že pojedou do lázní. Službu tam měl jeden chlapec, který se potřeboval asi po týdnu pořádně vyspat. Řekl mi: 'Neboj, nic nebudeš dělat, pití nemáš, jídlo nemáš, léky taky ne. Jednou za hodinu musíš půdu obejít, oni na tebe budou volat, ale ty nesmíš podléhat. Jen kdybys myslela, že už někdo je po smrti, tak na lísteček napiš jeho číslo a přivaž mu ho na palec.' Ta noc byla příšerná a nikdy na ni nezapomenu. Nikomu jsem nemohla pomoct."
Řekni, žes spadla z postele…
V prosinci 1943 transportovali celou rodinu Steinových do tzv. familienlageru v Osvětimi-Birkenau. Otec Vilém ve vyhlazovacím táboře záhy zemřel. V červnu 1944 prošly Gita s Dorou selekcí, při níž esesák rozhodoval, kdo skončí v plynové komoře a kdo ještě může být říši užitečný, tj. může být před smrtí převezen na práci.
Dora vypráví: "Máma k té selekci samozřejmě ani nešla, tu už by nevzali. Já jsem jít musela, jenže jsem měla tak oteklé nohy, že mne vrátili. Sestra mne donutila, abych to zkusila ještě jednou, a zachránila mě pak lékařka vězeňkyně, česká židovka. Ona se na mě tak koukala a říkala: 'Co máš s těma nohama?' - 'Já jsem měla tyfus.' A ona: 'To neříkej. Umíš německy?' - 'Jo, umím.' - 'Hele, řekni mu, že jsi spadla z palandy, a že já jsem řekla, že za dva tři dny to bude dobrý.' Já jsem to pak před esesákem vykoktala a kupodivu jsem prošla."
Sestry Steinovy byly pak odvezeny do rozbombardovaného Hamburku a nakonec těsně před koncem války deportovány do Bergen-Belsenu. Maminka Elsa byla v Osvětimi zavražděna.
Národní spolehlivost? Děláte si legraci?
Po osvobození dostala Dora od britských vojáků nabídku, že může jet na zotavenou do Švédska. Sestra Gita ji však přemluvila, chtěla se vrátit do Čech. "Byla to chyba a pořád toho lituju. V Československu mne nic dobrého nečekalo, jenže jsem to tenkrát nevěděla. Navíc jsem v Osvětimi slíbila tatínkovi, že se o sestru postarám. Tak co jsem měla dělat?" ptá se Dora. Potíže začaly hned po návratu. Aby mohla dostudovat, potřebovala Dora potvrzení o tzv. národní spolehlivosti. Osvědčení, že se za nacismu "dobře chovala". A to nedostala.
"Přišla jsem na radnici. Nemluvila jsem ještě dobře česky - a úředník, který tam seděl, mi řekl, ať na potvrzení zapomenu. Jsem přece z Karlových Varů, a on moc dobře ví, že ve Varech byli samí Němci. Zkazil mi celý život. Nevím, jestli to chápete, ale já jsem neměla sílu bojovat za svá práva, měla jsem už svoje za sebou, úplně jsem rezignovala," popisuje. Dora se vrátila do Karlových Varů, pracovala jako úřednice v elektrárně a v roce 1947 se vdala za Kurta Egona Picka, který měl za sebou stejně strašnou válečnou historii.
Chvíli se zdálo, že život půjde normálně, ale v roce 1948 ukradl komunistický aparát K. E. Pickovi rodinnou továrnu a vyměřil mu "milionářskou dávku". Začalo další pronásledování. "Neměla jsem hezký život. A vždycky, když to vypadalo líp, přišla nějaká další rána…," uzavírá Dora.
Příběhy 20. stoletíPoslouchejte premiéru Příběhů 20. století o Doře Peškové rozené Steinové ve vysílání Českého rozhlasu Plus v neděli 31. března ve 20 hodin nebo v repríze následující sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Pořad vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum. Portrét Dory Peškové na Paměti národa: |
