Jak jste se k fotografování zvířat ve volné přírodě dostal?
Po gymnáziu jsem nedostal doporučení na vysokou školu a šel na vojnu. Vrátil jsem se na podzim v roce 1989 a záhy zjistil, že práce technika v elektrárně není to pravé. Vzal jsem batoh a projížděl stopem Evropu, Jižní Ameriku, přešel Andy a užíval si cestování jako dobrodružství. Jezdil jsem bez peněz, spal v příkopech, na zemi v poušti i horách. Také to dnes cítím v kolenou. K focení jsem se dostal při první cestě do Afriky. Kamarád mi půjčil fotoaparát a já pak fotky drze rovnou vystavil. Až pak jsem se naučil fotit, což se stále učím, aby to neznělo nafoukaně. Zjistil jsem, že to je to pravé, a focení zvířat se věnuji deset let.
Petr SlavíkFotograf, který se specializuje na poslední zbytky divoké přírody a vymírající druhy zvířat Narodil se 10. října 1968 v Mělníku, vystudoval gymnázium, poslední tři roky žije v Ústí nad Labem, je ženatý a má sedmiměsíční dcerku Získal řadu mezinárodních cen, například Photographer of the Year 2011 nebo zlatou medaili v soutěži Trierenberg Super Circui Je autorem knihy Divoká srdce a spoluautorem publikace Divoká planeta Díky vlastnímu charitativnímu projektu Dětský svět bez hranic pomáhá chudým dětem Ze světadílů zatím nebyl pouze v Austrálii a na Antarktidě |
Z Kamčatky jste přivezl krásné fotografie medvědů. Co jste dělal v Botswaně a Namibii?
V Namibii jsem podpořil projekt adopce Křováků, v botswanském národním parku Chobe mapoval území a podmínky pro fotosafari, které letos budu organizovat. Je tam šedesátitisícová, tedy největší populace slonů na světě.
Znamená to, že lidé s vámi mohou na výpravu do divočiny? Třeba i bez fotoaparátu?
Ano, mohli už na Kamčatku. Tento rok chystáme safari do Norska za losy a soby, druhé do Chobe. Je pro všechny, kdo mají rádi přírodu. Když se ocitnete uprostřed stohlavého stáda slonů, je jedno, jestli máte fotoaparát, nebo ne. Je to pro srdce. Když jsem začínal, strašně jsem chtěl přivézt fotku, což není dobře. Dnes jezdím hlavně pro kontakt s divokou přírodou a jsem rád, když nějakou fotografii přivezu.
Jaký je to pocit, ocitnout se uprostřed stohlavého stáda slonů?
Může jich být spousta. Záleží, jaké je to stádo, jak se chová. Loni jsem se dostal do stáda slonic, které s mláďaty překračovaly řeku Khwai. To je vždy velice ošemetná záležitost, stačí sebemenší chyba a slonice ve strachu o mláďata zaútočí.
Co je v této situaci chyba?
Výhodou bylo, že slonice přišly už ke stojícímu autu, takže jsme nevjížděli do stáda, ale to obklopilo nás. V tom pro nás situace byla jednodušší, ale nemůžete dělat vůbec nic. Když otočíte klíčkem a budete chtít odjet, mohou to pochopit jako útok. Jen sedíte, koukáte se na slonice, které kolem procházejí ve vzdálenosti, že se jich můžete téměř dotknout. Je to úžasný pocit. Ale chápu, že každý člověk by to vnímal jinak.
Zažil jste chvíle, kdy vám bylo úzko?
Když jde v uvozovkách o kejhák, což není často, já si to užívám. V těch adrenalinových momentech se soustředím na fotografii, vše si uvědomíte až zpětně. Musím říci, že abych fotky dělal dobře, tak k tomu trošku adrenalinu potřebuji. Když tam nejsou zuby a drápy, není to ono. Jednou jsem se s pastevci vypravil neplánovaně do Himálaje s naivní představou, že vyfotím sněžného levharta, což je můj obrovský sen. Na trhu jsem si koupil svetr a šálu, v teniskách se dostal do výšky 3,5 tisíce metrů, pršelo, sněžilo, byla strašná zima. Šli jsme po dvaceticentimetrových stezkách, pod námi propast, vybavení na zádech. To jsem si říkal, co tady děláš. Ale když už jsem u zvířete a mám šanci ho fotit, je to něco nepopsatelného. Nirvána, dejme tomu.
Jste víc fotograf, nebo dobrodruh?
Slovo dobrodruh nemám rád. Ten cestuje, aniž by měl dostatek informací. Já přistupuji ke zvířatům s obrovským respektem, nikdy zvíře nedráždím, pro dobrou fotku nepřekročím etické hranice. Neodehnal bych matku od mláděte. To snímek raději neudělám.
A ten sen se sněžným levhartem, vyšel tehdy?
Ne. Ale to se povedlo jen velice málo lidem na světě. Vyfotit ho ve volné přírodě je téměř zázrak. Má nejen téměř dokonalé mimikry, ale žije vysoko v horách, na strmých skalách. Dokáže skočit patnáct metrů, dostat se na druhou stranu údolí je pro něj záležitost několika minut, pro vás několika hodin, ne-li dní, pokud to vůbec dokážete. Je to takový duch hor. Člověk by měl mít sen, který se mu pravděpodobně asi nesplní, aby měl důvod snít.
Znamená to, že to nebudete zkoušet?
Naopak, je to výzva.
Chybí vám do sbírky ještě nějaké těžko polapitelné zvíře?
Obrovským snem je i sibiřský tygr, což bude také problém. Sibiř je obrovská, strašně drahá, tygr je ohrožené zvíře a těžko říct, kolik kusů ve volné přírodě ještě žije, když je tam z dálnice samopaly střílí řidiči kamionů a kůži pak prodají. Podobně vybíjen je i mandžuský levhart, kterého podle posledního sčítání žije třicet kusů. To jsou moje kočičí sny o velkých šelmách.
