Pochází z Prahy, ale ve východních Čechách je možné ji spatřit častěji, především v badatelně Státního oblastního archivu v Zámrsku. Genealožka Helena Voldánová se stala v chystaném televizním seriálu Tajemství rodu zasvěcenou průvodkyní řady osobností, které podstupují pátrání po svých předcích.
"Přáním genealoga je nahlížet tajně předkům do soukromí, aniž by ho nějak ovlivnili," říká Helena Voldánová, která zpracovává pro tým České televize všechny genealogie protagonistů jednotlivých dílů seriálu.
Tajemství rodu je nejúspěšnější dokumentární seriál ve Velké Británii. Proč by měl uspět i u nás?
Myslím, že uspěje, protože je mnoho lidí, kteří se o své předky zajímají, a vždycky je jen otázka času, než se pustí do rodopisného pátrání. Nyní nastala doba velkého rozmachu, protože je možnost na matriky, které jsou základním zdrojem, nahlížet přes internet.
V čem pro vás spočívá kouzlo genealogie?
Je to obrovská detektivka. Hledáme zápis po zápisu a z jednotlivých kousíčků skládáme příběh o rodině. Někdy se dozvídáme jen základní údaje a někdy nahlédneme o trochu více.
Co by měl začátečník raději vědět předem?
Genealogie je věda, takže určitě by se měl připravit na vědeckou práci tím, že si přečte doporučenou literaturu. Důležité je, že všechny staré texty jsou psány rukopisy a jsou psány v určitém čase dokonce kurentem, který je pro mladší ročníky úplně neznámý. V celém rodopisném pátrání je tedy nejtěžší úkol přečíst texty ve starém písmu.
Který z třinácti dokumentů zavede diváky spolu s osobnostmi do východních Čech?
Do východních Čech doputoval Viktor Preiss, jehož rodina byla po generace typickými Pražáky, ale do Prahy přišla z Lanškrounska. Tam Viktor Preiss zjistí novou informaci, odkud je jeho předchozí původ. Pardubačka Jolana Voldánová má své kořeny na Chrudimsku, ale víc nebudu prozrazovat. Shodou okolností byli oba pro mě osobně zajímaví tím, že Viktor Preiss pochází ze stejné vesničky jako moji předci a byli téměř sousedé. Jolana Voldánová mě zajímala i z toho důvodu, abych si ji zařadila do jednoho ze dvou rodů Voldánových, více se dozvíte v posledním dílu. Na východě Čech má předky i Michal Viewegh.
Helena VoldánováRozená Zeinerová, narozena 1968 v Praze, vdaná, má syna a dceru Významná česká genealožka, což je obor, který se zabývá zjišťováním posloupnosti rodinných příslušníků. Je členkou správního výboru České genealogické a heraldické společnosti. Žije v Praze, ale její předkové z maminčiny i z tatínkovy strany pocházejí z východních Čech, v obou případech z mlynářských rodů. Zvláštní vztah má díky svým předkům k Brandýsu nad Orlicí. A také k Pardubicím - do jejího rodu patří mj. také před dvěma lety zemřelý pardubický muzejník a proslulý fotograf pardubické činohry Josef Zeiner. |
Kdy jste s vybranými protagonisty dílů zažila nejpřekvapivější chvíle?
Většina z nich neznala osud předků, takže to hodně prožívali, museli sami objevovat. V podstatě jakákoli informace byla pro ně šokující. Nejsmutnější byla předčasná úmrtí nebo překvapivé zjištění, že nevyrůstali ve své rodině a oni to nevěděli. Více prozrazovat nesmím.
Kolik archivů jste prošla?
Prošla jsem úplně všechny a musím poděkovat archivářům, kteří připravují materiály. Běžný člověk neví, že nějaký archiv existuje, natož práce archiváře, která je velice náročná. Když si jen vzpomenu na počet knih, které jsem použila, archivář je musel vzít fyzicky do ruky a odnést je do badatelny a zase zpátky do depozitáře, to byly tuny materiálu. Proto bych chtěla velice poděkovat za spolupráci při přípravě materiálů. Vedle oblastních archivů, které poskytly matriky a záznamy gruntovních knih, jsme navštěvovali i státní okresní archivy kvůli fondům obcí i dalším materiálům.
Jak ze srovnání archivů vychází východočeský v Zámrsku?
Jezdím tam léta a hrozně ráda, je to výlet vlakem na hezký zámek s hezkou zámeckou zahradou, a především jsou tam velice příjemní a vstřícní archiváři. Líbí se mi i přístupnost materiálů, člověk tam dlouho na nic nečeká, to v některých archivech není tak běžné. Přístup tamních lidí je úžasný. Tím, že v této oblasti mám předky ze strany otce i matky, tak tam velice ráda jezdím a probírám všechny materiály.
Fondy archivů se postupně digitalizují. Jak jsou s tím obecně u nás archivy daleko?
Digitalizace probíhá už několik let. Nejdříve byly digitalizovány nejvzácnější listiny, které patří ke kulturnímu dědictví. Když se šlo do projektu digitalizace matrik jako nejpoužívanějšího materiálu, tak to nebylo jednotné, každý archiv si mohl zvolit svoji cestu, jakým způsobem to bude provádět, a každý je jinak daleko. Například v oblastním archivu Zámrsk je to práce ještě na několik let.
V kterém století většinou při hledání předků končíte?
Většina z nás pochází ze selských rodů jako poddaní a materiály o nich většinou začínají až po třicetileté válce, tedy od poloviny sedmnáctého století. Výjimečně jsou o něco málo starší. Většinou se dá tedy jít přibližně 350 až 400 let zpátky, což odpovídá 10 až 13 generacím.
Jak dlouho podle vás seriál vydrží, jestliže ve Velké Británii trvá už devět let?
Všechno záleží na tom, jaký bude ohlas diváků. Ale také bude záležet na zájmu osobností, protože je to náhled do jejich soukromí a ne všichni se s ním chtějí pochlubit, zvláště když nevědí, co nalezneme. To jsou ta tajemství rodu, která my odhalujeme.
Tajemství roduvždy ve středu ve 21.00 na ČT1 |
Neobáváte se, že si bulvár na některých zjištěních smlsne a bude na jednotlivých dílech parazitovat?
Tomu se asi nikdy nedá ubránit a toho se bály i osobnosti, které v seriálu vystupovaly. O některých skutečně pikantnějších věcech se s nimi režisér opravdu radil a chtěl jejich souhlas, jestli do toho půjdou, protože to je citlivé téma. První, co herce napadlo, bylo - to si zase bulvár smlsne.
Co zbude z genealogického hlediska po dnešní generaci?
Po nás už toho tolik nebude. Žijeme v elektronickém světě, zbudou některé fotky, do archivu se dostane hodnocení ze školy a pracovní evidence, ale víc se nedozvíme, budeme schováni ve statistických číslech. Proto se mi líbí, když po našich předcích zůstaly třeba záznamy po obyčejném sčítání obyvatel před sto lety, z nichž se dozvíme, jaké měli vzdělání, k jaké víře se hlásí, kde jsou zaměstnaní nebo kdo je u nich zaměstnán, takže tam máme čeledíny a děvečky, tchyni, která u nich bydlela, ale i stav majetku, třeba počet slepic, hus, krav a prasat.
To vše je malé nahlédnutí do rodiny, jak to vlastně ten den u nich vypadalo. Po nás zůstanou čísla, která potomkům nic neřeknou. Pro archiváře je pokladem například Zlatá bula sicilská, ale pro nás genealogy třeba když nalezneme soupis dlužníků z roku 1650.
