Německý pavilon pro mezinárodní výstavu v Barceloně navrhl v roce 1929 tehdy nejprogresivnější německý architekt Mies van der Rohe. Provizorní stavbu po osmi měsících (jako ostatní pavilony) zbourali, ale jí se podařilo opět ožít.
V roce 1986 totiž skupina mladých katalánských architektů nechala pavilon opět postavit, a to i díky fotografiím, které nechal (jak prozřetelně!) pořídit právě Mies van der Rohe. Záběry se pravidelně objevovaly desítky let v odborných i společenských časopisech a dokazovaly genialitu tvůrce.
Příběh barcelonského pavilonu je námětem dalšího dílu dokumentárního cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 24. listopadu ve 14:10).
Onyxová stěna a křeslo Barcelona
Nesmíme se dívat z podhledu ropuchy
"Krásy, která je pro naši dobu nutností a finalitou, stejně jako tomu bylo v případě minulých období, nelze v architektuře dosáhnout jinak, než když při stavbě budovy dohlédneme dál než z podhledu ropuchy," cituje dokument architekta Miese van der Rohe.
Pavilon v Barceloně byl pro něho významná zakázka přímo od německé vlády Výmarské republiky. Zadání? Ukázat jedenáct let po skončení první světové války světu jiný, nový a hlavně uklidňující obraz nového Německa. A co působí víc uklidňujícím dojmem než dům?!
"Vše zde je jednoduché, otevřené, nemáme co skrývat," prohlásil zástupce Německa v den otevření pavilonu.
Během výstavy sloužil pavilon také jako místo konání recepcí. Slavnostní a luxusní prostředí mělo překvapit a upoutat.
A Mies van der Rohe to dokázal. Použitými materiály, ale především pojetím prostoru, který nezapřel autorův obdiv k antice. Pavilon stojí na vysokém soklu, jako antický chrám. Nahoře je platforma rozdělena na dvě části, velký bazén a dům, který zakončuje opět bazén, ale tentokrát malý a vnitřní.
Přízemní stavbu kryje plochá střecha, jakoby posunutá do strany. Osm štíhlých kovových pilířů, pravidelně rozmístěných do obdélníku, tvoří nosnou strukturu. Sloupy nesou pouze střechu. Chromovaný kov pilířů výrazně vystupuje na pozadí travertinu nebo mramoru, materiálů, jež van der Rohe použil právě i ve vile Tugendhat.
Jedinou ozdobu představuje socha Georga Kolbeho Úsvit.
I mléčné sklo a onyxovou stěnu, křesla Barcelona, závěsy před celoskleněnou stěnou, to vše si zopakoval o pár měsíců později v Brně.
