Popáté se postaví na start největšího českého dostihu, nejlépe v něm skončil pátý. V sobotu v 16:25 vyrazí jedenadvacetiletý syn slavného žokeje na 6900 metrů dlouhou trať Velké pardubické steeplechase.
Celý rok jezdíte v Itálii. Je pro vás vůbec Velká pardubická vrcholem sezony?
To se těžko říká, za rok toho najezdíme hodně. Čerstvě mám za sebou dostih Gran Premio v Meranu, který má ještě vyšší dotaci než Velká pardubická, takže bych ho asi měl stavět výš. Ale jsem Čech - Velkou pardubickou beru hodně vážně.
Letos budou v Pardubicích na startu čtyři zahraniční koně. Dodává to dostihu větší prestiž?
Přiznávám, že jsem ani pořádně nestudoval, jací to jsou koně. Ale asi to bude kvalita, jinak by sem nejeli. Třiadvacet koní na startu, to dodává Velké pardubické kvalitu. I když jet v tak početném poli asi bude náročné. Letošní vítězství bude mít velice vysokou hodnotu.
V čem je podle vás Velká pardubická nejobtížnější?
Délkou. Vydržet až do konce bez chyby, na to musíte mít i docela štěstí, aby se nic nepřihodilo. Můžete mít koně jakýhokoliv kanona, ale když vám někdo spadne pod nohy, všechno končí.
Za nejobávanější překážku Velké pardubické platí Taxis. I pro vás?
Letos bych to spíš viděl na Irskou lavici. Nedávno před ní pořadatelé vykopali příkůpek, a co jsem se díval, některé koně tam při dostizích zastavovali. Jsem zvědavý, jak se po Taxisu v tom tempu bude najíždět na Irskou lavici, která se takhle obvykle nejezdí. Může to být záludná překážka.
Jaký kůň je Belmont, na kterém pojedete?
Není špatnej. Velkou pardubickou pojede poprvé, ale Tiumen jel před třemi lety také poprvé a vyhrál. Já mu věřím.
Touhu zlepšit dosud nejlepší umístění ve Velké pardubické, 5. místo, netajíte...
Každý chce vyhrát. Nejsem výjimka.
Po Meranu váš otec tvrdil, že jste ho porazil s koněm, o němž by to nikdy neřekl.
Táta tomu rozumí, že? On ví, že to je také o štěstí, o náhodě, o koni.
OTEC A SYN. Josef Váňa mladší a Josef Váňa starší před startem Velké pardubické
A o jezdci? Netradičně vás chválil. Prý jste jako žokej dozrál.
Tohle já nesleduju. Mám v Itálii tolik práce, že tohle nestíhám sledovat. Ale když chválil, je to hezký! Když učitel chválí žáka, je to příjemné.
Jak moc vám je příjemný rozruch, který pravidelně před Velkou pardubickou vzniká kolem vašeho otce? Příjmení Váňa jako by v říjnu zosobňovalo v Česku dostihový sport...
Z jistého pohledu jsem za to rád. Aspoň to je v rodině. Ale měl jsem období, kdy mi to lezlo na nervy. Když jsem teď celý rok v Itálii, jde mediální tlak mimo mne. A já to neřeším. Přijedu, zajedu dostih, odjedu.
Letos na jaře si váš otec zlomil stehenní kost levé nohy. Věřil jste, že bude na startu Velké pardubické?
Ani moc ne. Takové zranění už je přece jenom docela závažné, navíc v jeho věku. Ale dal se do cajku, je to bojovník, dříč, má silnou vůli. Dostal se do kondice, v kvalifikaci byl třetí, ve startovním poli má své místo. A jsem rád, že tam je.
Ta otázka je klišé, ale přece - je pro vás speciální motivací porazit otce právě ve Velké pardubické?
Víte... Já to chci vyhrát. A je mi úplně jedno, s kým budu bojovat. Jestli tam bude otec nebo Bartoš nebo nějaký jiný žokej. Musím se vymáčknout proti všem.
