I hluboko pod našima nohama je život, jen má trochu jiné tempo. Přestože ho tvoří hlavně mikroorganismy, neznamená to, že by se nějak hemžil o překot. Spíše naopak: žije velmi poklidným tempem a místo na roky počítá na miliony let. Skvěle to ilustruje studie Charlese Cockella z univerzity v Edinburghu a jeho kolegů v časopise Astrobiology (článek je dostupný zde).
Ti se provrtali do okolí kráteru v zátoce Chesapaeke, aby se přesvědčili, jak se daří podzemním tvorům během katastrof, které jsou pro život na povrchu smrtící.
Podzemní oáza
Že se život nebojí hloubek, zjistili s překvapením mikrobiologové před několika desetiletími. Průzkumné vrty postupně odhalily v kilometrových hloubkách nejen bakterie, ale nedávno také vyšší živočichy (více zde). Dokonce se začaly objevovat odhady, podle kterých jsou obyvatelé povrchu v menšině proti obyvatelům pod zemí. A to nejen v množství, ale i při porovnání celkové hmotnosti.
Kráter Chesapeake s vyznačeným místem vrtu (černý puntík označený jako Eyreville coreholes). Ukazuje i hranice centrálního kráteru a celé dopadové oblasti.
V každém případě už je dnes neoddiskutovatelné, že podzemí oplývá životem. Jde samozřejmě především o bakterie, které jsou dokonalými chemickými továrnami a dokážou přežít i v nehostinných prostředích. Živí se buď organickými částečkami, které prosakují z povrchu, jiné naopak čistou anorganickou chemií, například reakcí železa a síry z okolí.
Může poklidný životní styl obyvatel podzemí vůbec něco narušit? Co třeba náraz planetky na Zemi? Odpověď na tuto otázku se pokusil Cockell se svým týmem najít v krátere v Chesapeake, který leží u východního pobřeží USA. Geologové si kráteru všimli až v roce 1983, ale vytvořila ho odhadem zhruba kilometrová planetka před 35 miliony let a má průměr necelých 90 kilometrů. Dopad zničil život ve vzdálenosti stovek kilometrů od místa dopadu, globální pohromu ale nezpůsobil.
Cockellova skupina využívala vzorků z hloubek do 1 700 metrů. "Skálu" podrobili rozboru DNA a některé v ní obsažené bakterie také kultivovali v laboratořích (to ale umíme jenom se zlomkem z celkového počtu bakterií v přírodě). Výsledky ukazují, jak pomalí obyvatelé podzemí jsou a že k dění na povrchu mají skutečně odtaživý vztah.
V oblasti do zhruba 800 metrů vědci našli ve vzorcích méně organismů, než by očekávali na jiných podobných místech Země. Především jich výrazně ubývalo s přibývající hloubkou. Podle všeho ani po 35 milionech let se mikroorganismy nedokázaly vrátit na místa, která obývaly před nárazem.
Pak přišla kompaktní žulová vrstva od zhruba 800 do 1 100 metrů, kde použité metody dokonce nezaznamenaly vůbec žádný život. Bylo tu jen pár osídlených míst, zbytek byl zřejmě sterilizovaný v době nárazu a od té doby zůstává stále mrtvý. A to přesto, že bakterie se na tomto materiálu podařilo v laboratoři kultivovat, takže hladem by tu nezemřely.
Pak se ovšem situace změnila. V hlubších vzorcích bylo naopak více živých buněk, než bylo obvyklé ve stejné hloubce u jiných vrtů do mořské kůry. A jejich počet s rostoucí hloubkou postupně klesal, ale pomaleji, než tomu podle našich omezených znalostí bývá.
Autoři výzkumu se domnívají, že mohou pozorování vysvětlit následujícím příběhem: dopad planetky zabil nejen všechen život na povrchu, ale také mikroby do hloubky přes jeden kilometr. Tam totiž dosahovaly teploty bezprostředně po nárazu hodnot kolem 350°C. Ale od té doby se různé části podzemí vyvíjely jinak.
Oblasti zhruba do osmi set metrů znovu ožívají jen pomalu. Někde je méně potravy, ale hlavně jsou podzemní bakterie skutečně velmi pomalé. Individuálně jsou z našeho hlediska prakticky nesmrtelné, množí a šíří se ale opravdu jenom velmi pomalu.
Pod tímto pásmem leží zhruba od 1 100 metrů hluboké podsvětí, kde je naopak nečekaně živo. I tady musel život bezprostředně po nárazu zaniknout, ovšem důsledky nárazu pomohly jeho opětovnému návratu. Není jasné, jak to bylo. Snad otřesy zvýšily propustnost hornin, a jedním rázem tak mikrobům odhalily nové zdroje potravy a umožnily jim snazší pohyb.
Podle autorů to ukazuje, že občasné bombardování země nebeskými tělesy nevadilo hluboko žijícím bakteriím. Dokonce jim otevíralo nový životní prostor. Není to úplně nový pohled na věc, podle některých teorií (ale zatím ne široce uznávaných) přežil život některé fáze vývoje Země výhradně v "undergroundu". Také ukazuje, že když život uteče do hloubky, na povrch se může vracet hodně dlouho. V Chesapeake zřejmě nestačilo ani 35 milionů let.
