Podle fotografií z minulé soboty, kdy opouštěl pankráckou věznici, ho dnes už nepoznáte. Dlouhé vlasy tehdy ukryl pod kšiltovku, ale především byl ve tváři zarostlý.
"Záměr to nebyl. Vevnitř jsem neměl strojek a nechtěl jsem si ho od nikoho půjčovat, byli tam i HIV pozitivní lidi,“ říká výtvarník Roman Týc v rozhovoru.
Telefon si zapnul až dva dny po propuštění. Po odchodu z věznice stihl nervózně odpovědět na pár dotazů novinářů, pak ale ulicí zaburácely dvě motorky, Týc na jednu z nich usedl i s přítelkyní a zmizel.
"Ty první chvíle na svobodě jsou nepopsatelné. Jeli jsme po Nuselském mostě a já se musel nahlas smát,“ říká muž, který strávil měsíc ve vězení za to, že vyměnil panáčky na pražských semaforech.
O pobytu ve věznici v rozhovoru vypráví především. "Je strašně důležité, když tam člověk něco umí.“ Vysledoval třeba, že odsouzení právníci mají na celách neformální kanceláře, před kterými postávají doslova fronty vězňů žádajících konzultaci. "Jeden z nich mi říkal: Venku si účtuju deset tisíc za hodinu a za úkon, tady to dělám za margotku nebo tabák,“ říká Týc.
Sám prodal svůj výtvarný um.
"Vyráběl jsem make-up. Jeden z vězňů dostal pěstí a jeho parťák z cely za mnou přišel, že by potřeboval barvu k začištění oka. Kdyby se zjistilo, že na oddělení je násilí, začalo by se vyšetřovat a skončilo by to průšvihem pro všechny. Vzal jsem křídu, míchal a sytil ji s niveou, až jsem vytvořil barvu pleti,“ popisuje výtvarník, který i za mřížemi pokračoval ve výtvarné práci.
"Udělal jsem pár koláží, většinu jsem rozdal, ale jednu jsem prodal. Za dvě tatranky,“ říká.
Cítil, že na jeho případu záleží vedení věznice víc než u běžných vězňů. "Někteří bachaři mi vykali," svěřil se Týc.
