Proč jste to tedy udělal?
Mnichov jsem jel, protože jsem ho měl v plánu. A Liberec je přece jen mistrovství republiky, to se nevynechává. Zkusil jsem, co to se mnou udělá. Na trati jsem měl pořád pocit hladu a často jsem stavěl. Nejelo se mi tak v pohodě jako obvykle. Bylo to spíš o vůli než o výkonnosti.
V Mnichově jste měl před týdnem i zdravotní problémy, že?
Ano, obhajoval jsem tam prvenství a myslel jsem, že to zabalím. Měl jsem žaludeční potíže. Ze začátku jsem se propadl až na desáté místo a musel jsem soupeře sjíždět. Ale dostal jsem se z toho a druhý den jsem rozhodl. Byl to hodně rychlý závod, najel jsem 580 kilometrů.
Kdežto teď v Liberci jen 421.
Je to tím, že liberecká trať má velké převýšení. Za celých 24 hodin jsem nastoupal skoro 10 tisíc metrů, což je opravdu hodně. Je to u nás jeden z nejtěžších okruhů. Když v Liberci padne hranice 400 kilometrů, je to vždycky známka kvality.
Jak vám liberecká trať vyhovuje?
Jak říkám, na dvanáctikilometrovém okruhu je velké převýšení. Takové na čtyřiadvacetihodinovkách nebývá. Na druhou stranu – když je člověk v pohodě, je to hodně jezdivá trať. Půlka vede do kopce, půlka z kopce, takže si člověk odpočine. Na rovině si neoddychne vůbec.
Jak dlouho jste během závodu spal?
Dohromady asi dvacet minut. Normálně nespím, ale tady jsem byl nucen, únava byla veliká. Hodně jsem stavěl a dělal dlouhé přestávky. Dal jsem na svoje pocity, ne na nějaký předem určený plán.
Kdy jste uvěřil, že vyhrajete?
Vždycky říkám, že půlnoc rozhodne. Když jsem viděl, že mám náskok dvě kola, řekl jsem si, že už to asi nepustím. Přece jen je to 70 minut a to už se hodně špatně stahuje.
Jak často jezdíte čtyřiadvacetihodinovky?
Dá se říct, že od loňska jsem na ně specialistou. Za minulou sezonu jsem jich zvládl pět.
