Když se Alena Mohaplová vdávala, snila o bydlení ve starém bytě s vysokými stropy. Tato městská žena je nakonec nejspokojenější za širokými zdmi bývalé zemědělské usedlosti na návsi hanácké vesnice. Tady, obklopena selským nábytkem původních majitelů, vychovává i své tři děti.
Dnes dvanáctileté Amálce a devítiletému Maxovi bylo o šest roků méně, když rodina Mohaplova ještě obývala dům na předměstí Přerova. Stál u rušné silnice, po které si zkracují cestu kamením naložené náklaďáky.
"Můj muž se do nového domu v Podolí zamiloval okamžitě. Já nejdřív na vesnici nechtěla, ale dnes to vidím jinak. Teprve tady se nemusím bát nechat děti běhat po ulici," říká drobná tmavovláska, za kterou se schovává usměvavé dítě. Dvouletá Rozálka je jediný člen rodiny, který se narodil až do současného domova Mohaplových.
Děti si hrají všude. V domě mají několik oblíbených koutků, tento je kuchyňský
Jídelna je dětskou hernou
Dům v Podolí u Želatovic, vzdáleném od Přerova asi deset kilometrů, býval selským stavením. Původní majitelé statek zčásti zbourali a začali stavět patro. Mohaplovi ho od nich koupili jako hrubou stavbu.
"Oslovily mě široké zdi a vůbec duch, který dům vyzařoval," vzpomíná Alena Mohaplová uprostřed obývacího prostoru v přízemí, který je zároveň jídelnou a také dětskou hernou.
Místnosti kromě cihlového krbu bez příkras dominují dvě renovované selské skříně, skleník a jídelní vitrína. Podobných starých kusů je v domě víc. Mnohé z nich stály zanedbané v garáži a mají velkou zásluhu na tom, že Alena Mohaplová se stěhováním na vesnici souhlasila.
Dětská kuchyňka pro Rozálku je v obývacím pokoji
"Když to počítám, máme tu jen o jeden pokoj, koupelnu a dvě šatny víc. Ale prostory jsou tady dvojnásobné. Sto padesát metrů čtverečních v přízemí, k tomu sto osmdesát patře," porovnává paní domu, když stoupá po schodech z dubového dřeva do prvního patra.
Ještě než zabočí do dlouhé chodby se spoustou na bílo lakovaných dveří, mine staré pianino a na něm položené violoncello. Nejde o žádnou dekoraci, ale místo, kde nejstarší Amálka cvičí etudy do hudebních lekcí.
O kousek dál nejde minout starožitnou vitrínu plnou dětských výrobků. Všechno, co kdy děti Mohaplových doma nebo v kroužcích vyrobily, ukládá jejich máma právě tady. Celé rodině na očích.
Amálka chodí na hodiny violoncella
V domě, který zvenku i zevnitř nezapře také inspiraci ve staré Anglii, je tolik místností, že si každé z dětí může dopřát soukromí. Vlastní pokoje využívají jen ti nejstarší.
Malá Rozálka je doma všude. Za cihlovým krbem v přízemí si skládá puzzle a listuje v knížkách, v kuchyni hned za rohem má dětský stoleček na malování a na rohu mezi kuchyní a obývákem zase šuplíky plné panenek, pastelek a plyšových hraček.
"Velkou část dne trávíme s Rozálkou dole. Manžel pracuje doma a zaměstnaný je u nás i můj bratr, proto jim každý den v poledne vařím. Je lepší, když má Rozálka v přízemí svoje koutky, kde na ni neustále vidím, než aby měla krásný pokoj nahoře a stejně tam nebyla," tvrdí paní Alena.
Z toho, že dům nebude kvůli dětem ještě dlouho stoprocentně uklizený, se nehroutí ani Alena, ani její manžel
Je to teprve několik týdnů, co s manželem dokončili nový pokoj pro devítiletého Maxe. Ani on, ani nejstarší Amálka však většinu nocí ve svých postelích nespí. Oba dávají přednost noclehům na obrovské matraci v posledním prázdném pokoji, kde spávají i s malou Rozálkou.
"Večer se ke mně přitulí a já jí čtu pohádku nebo ji škrábu na zádech. I s bráchou s ní spíme rádi," vysvětluje Amálka. Mezi staršími dětmi a benjamínkem rodiny je takový věkový rozdíl, že už u nich neplatí sourozenecká rivalita nebo žárlivost. "Ti starší jí někdy až moc dopřejí a dovolí," směje se maminka Alena.
Děti si hrají ve všech místnostech rodinného domu
Stůl na míru pro Amálku
Amálka, která chodí na víceleté gymnázium, za sebou zavírá dveře hlavně tehdy, když se potřebuje učit. Jejímu pokoji vybavenému bílým nábytkem vévodí originální a na míru vyrobený pracovní stůl.
I když na zakázku si rodina nechala vyrobit jen pracovní desku. Nohy, které jako by patřily k malířskému stojanu nebo kreslicímu prknu, objevila Alena Mohaplová v obchodním domě IKEA. Tam nakoupila i většinu vybavení do dětských pokojů.
"Mám sice ráda starožitné kusy, ale ty se do dětských pokojů nehodí. Děti potřebují něco odlehčeného a hravého," říká. IKEA u ní zvítězila díky poměru kvality a relativně nízké ceny a také proto, že tam snáz najde nábytek, který lehce zapadne do selského stylu celého domu.
Amálka má pokoj vybavený dětským nábytkem
V pokoji Amálky jsou kromě postele hlavně police nebo otevřené policové skříně. Nikde žádný šuplík. "Takhle mi to připadá vzdušnější," vysvětluje Alena.
Jako dekorace použila v dceřině pokoji jen zrcadlo, papírový lustr s perličkami a jemné klasické záclony s výšivkou, které však nikdo nezatahuje. Všechny stěny zdobí starorůžová barva, která na zdi u postele napodobuje tapetu. Široké pruhy růžové střídají pásy béžové s drobnou perletí.
"Malíř mě nejdřív nechápal. Pruhy chtěl pořád odměřovat, aby byly pravidelné a měly hrany podle pravítka. Já je chtěla naopak jen přiměřeně široké a tak, aby byl vidět tah štětky. Nakonec si asi řekl, že jsem blázen, a udělal, co jsem chtěla," usmívá se vzpomínce majitelka domu.
Pokoji Amálky vévodí originální a na míru vyrobený pracovní stůl
Bez televize a počítače
Devítiletý Max má v tomto domě už druhý pokoj. Po typickém dětském pokojíčku plném aut teď obývá prostor, který s ním může růst až do dospělosti. V novém pokoji s tmavým nábytkem z masivu už bude stačit měnit jen závěsy nebo koberec.
"Když jsme Maxovi zařizovali první pokojíček, byla pro kluky hitem pohádka o autech. Auto měl proto nad postelí, na bordurách a do formulí jsme mu oblékali i peřiny. Já z toho byla za chvíli pološílená a syn zanedlouho říkal, že by chtěl auta vyměnit za indiány," líčí paní Alena.
Indiány a podobné motivy definitivně zavrhla. Max má střídmý pokoj s postelí, pár policemi a podobně jako Amálka hlubokým stolem na míru, kam si časem postaví počítač. To, že tady nestojí už teď, je záměr rodičů.
Max má střídmý pokoj s hlubokým stolem na míru, kam si časem postaví počítač. To, že tady nestojí už teď, je záměr rodičů
"Není tu počítač ani televize, v tom jsme striktní. Na televizi se děti dívají jen o víkendu dopoledne a nestěžují si," popisuje máma Alena. Oba starší potomci přes týden stejně nemají kdy televizi sledovat. Max hraje hokej, Amálka zase tenis a kromě toho chodí na hodiny violoncella. Oba navíc plavou. Když je máma Alena sveze ze všech kroužků domů, zbude jim čas jen na úkoly do školy.
Kromě televize a počítače chybí v dětských pokojích u Mohaplů ještě jeden důležitý detail. Nejsou tady šatní skříně. Děti mají samostatnou šatnu, která vznikla z pokoje navíc.
Místnost se střešním oknem lemují šuplíky, skříňky a police od podlahy až ke stropu. Nad drobným nepořádkem se máma Alena jen usmívá: "Hlavně Max je hrozný manekýn. Za den vypotřebuje i tři čtyři trička. Nejlépe ty zespod hromady."
Obývací prostor v přízemí s cihlovým krbem je zároveň jídelnou a také dětskou hernou
Z toho, že dům nebude kvůli dětem ještě dlouho stoprocentně uklizený, se nehroutí ani Alena, ani její manžel. Pár, který spolu žije už dvacet let, měl na sebe štěstí.
Nejenže už od začátku vztahu spolu manželé denně pracují a sdílejí stejnou vášeň pro staré "harampádí", ale nevadí jim ani ve čtyřiceti překračovat v domě dětské hračky. Tihle, mimo jiné také nadšení surfaři, se i se svými dětmi vezou na vzácné vlně pospolitosti.
