Nejezdím výtahem. Lanovku nesnáším a visutý most přejdu jen se zavřenýma očima. Nemám totiž ráda výšky. Tak co dělám tady, ptám se sama sebe, když držím knipl čtyřmístného letadla Cessna a kroužím nad Uherským Hradištěm.
Vše přitom začalo nevinně. Slovácký aeroklub Kunovice začal nabízet program zvaný Pilotem na zkoušku a já jsem se rozhodla vyzkoušet, jestli to zvládne i člověk, který lidským vynálezům ve výškách nevěří a kterému bývá špatně i v autobuse.
V neděli ráno jsme se sešli s pilotem Jaroslavem Lupačem a dalšími dvěma nadšenci v aeroklubu. Po prozkoumání malé modrobílé Cessny 172 jsme dostali mapky s trasou a hurá do letadla. Okruh do Brna s mezizastávkou ve Vyškově a zpět přes Kroměříž trval necelou hodinu. Pilotovali mí dva spolucestující a mně bylo docela nevolno.
Tlumené nadávky při turbulencích jsem pronášela nevědomky do mikrofonu, takže mě spolucestující slyšeli. "Všechno v pohodě?" obracel se starostlivě Lupač. "Ale jo," odpovídala jsem s nepřesvědčivým úsměvem.
Když jsme přistáli na zem, moc chutí do dalšího letu jsem neměla. Ale nebylo zbytí, za mě si sedl kameraman a už se letělo. Pilot Lupač Cessnu dostal asi do výšky 1 600 stop a najednou slyším: "Je to vaše, Ivo."
Opatrně chytám knipl a srdce mi asi brzo vyskočí z hrudi. Upřeně hypnotizuju umělý horizont a jen ve snách slyším, že mám vystoupat do výšky 2 300 stop. Přitahuju knipl k sobě a čumák letadla míří do nebe. Teď ještě vyrovnat letadlo. Jsem tak strnulá, že kdyby do mě někdo píchal špendlíkem, vůbec si nevšimnu.
"A teď doprava, uděláme oblouk." Pomalounku hýbám kniplem a Hradiště pode mnou se slévá do rozmazaného šikmého fleku. Opravdu zatáčíme a mně se na tváři objevuje přihlouplý úsměv. "Sledujte i přístroje a okolí, ne jen horizont," vytrhává mě z pekelného ztuhnutí pilot.
Opatrně mrknu na obě strany a ano, nezdá se mi to, vážně letím. Rychle mávnu do kamery, pak se ale obracím a opět vytřeštěně zírám na horizont. Na šachovnici Slovácka hledám přistávací dráhu letiště a nalétávám si tak, abychom mohli přistát. V tom už mi samozřejmě pomáhá pilot Lupač, který byl celou cestu skvělý.
Dole mě ovládly vyplavené endorfiny a moc si z toho nepamatuju. Loučím se a sedám do auta s nadějí, že za to dostanu alespoň prémie za odvahu, abych ty čtyři tisíce na další pilotování brzo našetřila. Byl to zážitek k nezaplacení!
