Nedávná aféra kolem hraní za Taliban v nejnovějším díle akčního titulu Medal of Honor (číst více o kauze) je dalším důkazem, že videohry dospívají. Ač vydavatel hry, společnost Electronic Arts, nakonec ustoupil a přejmenoval herní Taliban na "Protistranu" (Opposing Force), kauza jasně ukázala, co můžeme v budoucnu čekat.
Připomeňme si nejvýraznější případy, kdy hry vyvolaly znechucení a zamysleme se nad tím, jak hraní za trestance, teroristy a další svoloč souvisí s uměleckým potenciálem videoher.
Nejkontroverznější hry historie
Přijetí her jako legitimního typu zábavy trvalo prakticky třicet let. A ne náhodou se protíná s okamžikem, kdy herní průmysl začal v tržbách převyšovat ten filmový.
Death Race a Doom
Zcela první protesty vyvolala v roce 1976 hra Death Race, jenž hráče nechávala přejíždět skřety. Ti vzdáleně připomínali lidské postavičky. Custer's Revenge z roku 1982 je raným příkladem hry, která se dostala do podvědomí veřejnosti kvůli svému tématu. Hráči se mstili za zničení 7. kavalérie znásilňováním indiánských žen.
O jedenáct let později se proslavil Doom zobrazováním rozervaných lidských těl. Ačkoliv z dnešního pohledu působí Doom spíše srandovně, ve své době nikdo od hry nečekal masakrování oponentů motorovou pilou a jejich přeměnu v krvavé pyré raketometem.
Nejpalčivějším problémem pro mravokárce se ale bezesporu stala série Grand Theft Auto. Tento simulátor zločince nechával hráče likvidovat nebohé civilisty plamenometem, sbírat bonusy s rozšafným jménem Kill Frenzy, způsobovat vlakové nehody a vůbec dělat věci v reálu asociované s trestem smrti. I jiné hry nabízely podobná pokušení, ale jenom série Grand Theft Auto si postupně nabalovala další obvinění, třeba ze zobrazování sexuálních scén. Svůj kultovní status si zachovala dodnes.
Vyvrcholením trendu byl Postal 2. Herní mechanismy obohacoval o močení, zvracení a další ujetosti. GTA a také další krvavé hry, třeba Manhunt nebo Condemned, své masakry omlouvaly zasazením do kriminálního prostředí plného maniaků. Postal 2 se odehrával v městečku plném řádných občanů a sázel jenom a pouze na maximální kontroverzi.
Grand Theft Auto 3 a Postal 2
I přes stále věrnější zobrazování krvavých torz si společnost postupně zvykla vídat na obrazovkách počítačů stejné výjevy jako v mládeži nepřístupných akčních filmech. Leccos navíc usnadnilo i rozřazení her do škatulek ESBR, které určují přístupnost mládeži.
Přišel čas na další revoluci. Nejenom hraním velkoprodukcí je hráč živ. S rozvojem počítačové gramotnosti bylo otázkou času, kdy se k vývoji dostanou skupiny lidí, kterým víc než o zisk šlo o propagaci názorů ne zcela slučitelných s rovností, svorností a bratrstvím všech bytostí na Zemi.
Druhá strana vývojářské barikády
Záležitost KZ Manager z roku 1990 si vzala na paškál spravování koncentračního/vyhlazovacího tábora a všeho, co k tomu patří: zásobování dostatkem Cyklonu B, udržování nadřízených ve spokojenosti častými popravami vězňů a podobnými nacistickými kratochvílemi. O nemalé popularitě svědčí fakt, že poslední verze byla vydána v roce 2000.
Podobně smýšlející autory sdílela i střílečka Ethnic Cleansing. Začínala v černošském ghettu a pokračovala do podzemky plné zlořádných židů. Kromě mrzké kvality tématu ji byla vlastní i mrzká kvalita programového kódu, nicméně časté padání by se dalo považovat za výhodu.
Úspěšnější než západní radikálové byli blízkovýchodní vývojáři. Ve dvojici akčních her Special Force a Under Ash (plus jejich pokračování Special Force 2 a Under Siege) se hráč vtělil do arabského bojovníka likvidujícího izraelské vojáky jako na běžícím pásu. Ani jedna série pochopitelně nemohla v kvalitě konkurovat něčemu jako Delta Force (byť Hizballáh, vydavatel Special Force, do kapsy hluboko nemá) a západní média je po právu odsoudila kvůli nízké technické kvalitě.
KZ Manager a Under Siege
Navzdory své nepopiratelné tendenčnosti to ale byly tituly, které umožnily hráči převzít otěže "těch zlých" ve skutečných světových konfliktech. Můžete namítnout, že hraní za bojovníka Hizballáhu se přece neliší od hraní za teroristy v Counter-Striku, ale budete se mýlit. Aby hráče hra bavila, musí se do ní vnořit a do určité míry nahradit svou realitu za tu fiktivní, podobně jako u filmu, knih a jiných médií.
Masakrování digitálních oponentů samozřejmě není totéž jako zabíjení těch živých, co do vnímání je ale přímé akci blíže, než si připouštíme. Rozdíl mezi hrami odehrávajícími se ve fiktivním a reálném konfliktu vnímáme. V čem že je tedy důležité hraní za skutečné zlosyny?
Nakročeno k umění?
K ilustraci nakoukneme do světa filmu; konec konců, ten je hrám nejblíž. Oscarový Schindlerův seznam sice vypráví příběh záchrany skupiny židů před holocaustem, řadu jeho hlavních postav ale tvoří samotní vykonavači a napomáhači vyhlazování, kterým se divák takříkajíc dívá do hlavy. Ačkoliv snímek oplývá slovutnými hereckými výkony, originální kamerou a dokonale zvládnutými davovými scénami, je oslavován nikoli pro své technické kvality, ale pro zvolené téma.
Také nejlepší herní vývojáři dnes zvládají vyprávět příběhy na úrovni filmů. Hry oplývají fotorealistickými enginy, kamerovými prostocviky, slavnými dabéry a věrnou mimikou. Čemu se naopak herní studia vyhýbají jako čert kříži, je zabřednutí do zpracování látky, jenž ve společnosti svou aktuálností jitří emoce. Namísto toho nás donekonečna nechávají bojovat proti smyšleným povstalcům ve smyšlených vojnách. A pravdou zkrátka je, že Schindlerův seznam by nikdy nezískal tuny ocenění, kdyby se odehrával ve fiktivní zemi, ve fiktivní době a s fiktivní zápletkou.
Ve světě filmu se už nikdo nepodiví vyprávění z pohledu "těch zlých"
Jen málo her se odvážilo vyrazit na pole aktuálních konfliktů. Experimenty jako Kuma\War či zrušené Six Days in Fallujah měly ukazovat reálné operace irácké války. Obě hry sice na jednu stranu dokazují, že po hrách založených na realitě je poptávka, ale také to nemají moc snadné s distributory a mravokárci.
Hra jménem Super Columbine Massacre RPG! na to před čtyřmi lety šla od lesa a byla vydána jako freeware. Hráč v ní ovládal Erica Harrise a Dylana Klebolda, čili nechvalně známé iniciátory střelby na škole v Columbine, při které zahynulo 15 lidí včetně dvou střelců. SCMRPG! byla okamžitě odsouzena pro glorifikaci hrůzného činu.
Za jejím vývojem ale stál nezávislý filmař Danny Ledonne a spíše než o propagaci násilí mu šlo o pochopení motivů obou střelců, kteří sami byli obětí šikany. SCMRPG! se tak s odstupem dostalo uznání některých přeživších ze školy v Columbine i nezávislých vývojářů.
Zlomový byl i loňský díl válečné série Call of Duty. Ačkoliv Modern Warfare 2 nebyl inspirovaný skutečným konfliktem (pomineme-li částečné zasazení do Afganistánu), nechával hráče nejenom masakrovat civilisty v roli teroristy, ale také se v jeho překomplikované story skrývala velmi jasná paralela s konspiračními teoriemi kolem 11. září.
Dost netypická kombinace pro sérii, která vždy byla jen kousek od propagování amerického patriotismu. Když nic jiného, vývojáři Infinity Ward si kontroverzí kolem mise na letišti vytvořili dokonalou reklamu a zaujali kritickou obec nečernobílým viděním světa.
Naproti tomu Medal of Honor do kontroverze spadl spíše nechtěně. I umožnění hrát za Taliban ve hře více hráčů ale stačí na rozjitření nálad celé Ameriky a jejich spojenců, mediální bitvu veteránů s herním průmyslem a závěrečné přejmenování Talibanu.
SCMRPG! a Modern Warfare 2
Dospívají nejen hry, ale i hráči. Už dávno neplatí, že videohry jsou jen pro děti. Majoritu hráčů naopak tvoří lidé středního věku, kteří na hrách mnohdy vyrostli a jsou přesyceni starými kontroverzemi i starými tématy. Nekonečné likvidování další generické teroristické organizace je nudí, stejně jako nekonečné hraní za představitele neomylné a pravdoláskové západní civilizace.
Nahlédnutí do podstaty konfliktu očima druhé strany se běžně praktikuje ve světě filmu. A herní společnosti si všímají, že digitálním porcováním monster už dnes jen tak nezaujmou. Je otázkou času, než se i další vývojáři odhodlají přitlačit na pilu a vyvinou inteligentní verzi Medal of Honor za vojáka Wehrmachtu, inteligentní verzi Splinter Cell za sebevražedného atentátníka či na monitorech filtrovat současné společenské dění tak, jako to běžně dělá film a televize. Nikoliv proto, že hraní za "ty špatné" je velká zábava, nýbrž právě proto, že není.
