Nové soupeření o bílý kontinent se do Antarktidy vkradlo nepozorovaně jako chladný vítr od pólu na podzim 2007. Tehdy Londýn oznámil, že bude usilovat o uznání svých nároků v Antarktidě, které vyčíslil na milion kilometrů čtverečních.
"Je to především zabezpečení do budoucna a pokud smlouva (o Antarktidě) přestane platit, budeme mít záruku na naše nárokované území," vysvětlila krok Londýna mluvčí ministerstva zahraničí. Doplnila, že Britové v oblasti nechtějí těžit, protože to zakazují mezinárodní úmluvy.
Prohlášení britské diplomacie rozdrásalo zhojené šrámy a vyburcovalo k akci staré rivaly Chile a Argentinu. Jejich nároky v Antarktidě se s těmi britskými překrývají a všichni shodně tvrdí, že podmořské šelfy (výběžky dna - viz box) jejich území sahají až do Antarktidy.
Mocnosti tuší ekonomický potenciál kontinentu
Argentinci přinesli do sídla OSN 800 kilogramů dokumentů, které měly dokázat, že je území o velikosti 1,7 milionu kilometrů čtverečních v Antarktidě jejich. Důkazy na mořském dně sbírali celých 11 let. Se starými nároky se ozvalo i Chile.
Nový spor nikoho nepřekvapil. Antarktida je sice posledním kontinentem, kam vkročila noha člověka, a s výjimkou několika rybářů a badatelů ani desítky let po objevení nikoho nezajímala, brzy ale lidé začali tušit ekonomický potenciál bílého kontinentu.
Na nejnehostinnější část zeměkoule je kromě zásob minerálů, turismu, biomasy a bohatého podmořského života v jižních oceánech hnala i touha nenechat ani kus modré planety neprozkoumaný. Zdejší nerostné bohatství se navíc díky oteplování planety zdá stále dosažitelnější.
První formální nárok na území vznesla Velká Británie už v roce 1908. Do poloviny století ji následovalo dalších šest zemí, které si v zemi věčného ledu a sněhu jednoduše vytyčily své sektory. Snahy o ovládnutí kontinentu ukončila až dohoda z roku 1959, kterou podepsalo dvanáct států, jež se předtím podílely na výzkumu kontinentu.
Místo geografického Jižního pólu.
Nedaleko Jižního pólu na Antarktidě se nachází moderní vědecká základna USA.
K dohodě později přistoupilo 32 států a dalších 15 zemí má pozorovatelský statut. Mezi nimi je od roku 1962 i Československo a později Česká republika. Smlouva zakazuje jakékoli vojenské aktivity na kontinentu a především stanovuje, že nebudou uznány žádné územní nároky z minulosti a zamítnuty budou i všechny budoucí požadavky.
Bojuje se o prestiž a vody bohaté na ryby
Soupeření o Antarktidu ale před padesáti lety neskončilo. Smlouva totiž neupravuje komerční aktivity na kontinentu a nezmiňuje ani suverenitu zdejších vod bohatých na ryby. Státy se proto odmítají vzdát svých záborů, a to i pro případ, že by Antarktická smlouva přestala platit.
POLITIKA ŠELFŮPodle mořského práva má každá přímořská země takzvanou exkluzivní ekonomickou zónu, tedy pásmo sahající 200 námořních mil (371 kilometrů) od pobřeží, které může využívat k těžbě surovin nebo lovu ryb. Stát však může protáhnout své exkluzivní vody až na 350 námořních mil, když prokáže, že je šelf na mořském dně prodloužením jeho pevniny. Geologické vzorky a další dokumenty musí předat speciální komisi OSN, která má konečné slovo. |
Tyto dvě země proto neváhaly začlenit kusy kontinentu do správy svého území a "vlastnictví" Antarktidy často znázorňovaly na mapách nebo poštovních známkách. Svoji nadvládu v regionu vyjadřovaly i bizarními gesty.
V srpnu 1973 tak například v Antarktidě zasedal argentinský kabinet. O čtyři roky se sem na oplátku vydal tehdejší chilský prezident Augusto Pinochet, který týden cestoval po nárokovaných územích.
Trumf z rukávu vytáhli Argentinci o rok později, když poslali na základnu Esperanza těhotnou ženu, která tam porodila Emilia Morcose Palmu - prvního člověka, který se narodil na Antarktidě. O měsíc později Argentina svá gesta korunovala první svatbou na kontinentu.
Novou etapu v dějinách Antarktidy zahájilo Chile v říjnu 1984, když na své základně poprvé přivítalo turisty, kteří na pobřeží strávili noc. Argentinci pak vážně zvažovali, že v Antarktidě vybudují hotel Holiday Inn. Obě země navíc v Antarktidě mají stále žijící obyvatele.
Antarktida je čím dál častěji dobývána turistickými výpravami.
Dnes na Freiově základně bez problémů seženete tričko s tučňákem a nápisem "chilská Antarktida". Podle Karena Sacka z Greenpeace jde jednoduše o dominový efekt. Když své nároky vyhlásí jeden, musí to udělat i další. A to se znovu opakuje i v tomto století.
V pelotonu závodu o Antarktidu stojí na předních pozicích i Austrálie. V roce 2008 rozšířila na základě podmořského šelfu své území o oblast desetkrát větší než Nový Zéland. Nové území zasahuje až do Antarktidy, ale vláda už ujistila, že ve zdejších vodách těžit nebude.
Státy chtějí regulovat cestovní ruch i průjezd lodí
Právě těžba a turistický ruch jsou pro křehkou krásu kontinentu největší hrozbou. Státy proto v roce 1991 k Antarktické smlouvě přijaly takzvaný Madridský protokol, který Antarktidu prohlašuje za přírodní rezervaci zasvěcenou míru a vědě. Dokument zakazuje těžbu na dalších 50 let.
Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) patří mezi nejběžnější obyvatele pobřeží Antarktidy. Celkový počet se odhaduje na 5 milionů jedinců.
KOUSEK OD KATASTROFYListopad 2006 - turistická loď M/V Ljuba Orlová najela na mělčinu u Jižních Šetland zdroj: BBC |
Nákladná těžba v nehostinných oblastech a velké hloubce zatím nikoho nezlákala. Otázkou ale zůstává, jak do budoucí těžby promluví globální oteplování a pokračující technologický vývoj.
Největší hrozbou dneška pro zdejší přírodu je tak cestovní ruch, lov ryb a havárie lodí, které tudy proplouvají. Jižní oceány jsou domovem například dvanácti druhů tuleňů, 90 až 100 druhů ryb a dvanácti druhů velryb.
Zdejší vody přitom každoročně drancují japonští velrybáři, kteří svůj výnosný byznys s velrybím masem maskují vědeckým výzkumem. Maso vzácných kytovců potom prokazatelně končí na talířích gurmánů po celém světě.
Ještě větší hrozbou je ale cestovní ruch. Zatímco v sezóně 1992-1993 přijelo obdivovat drsnou krásu Antarktidy 6 700 turistů, předloni už to bylo 45 tisíc lidí. Státy, které podepsaly Antarktickou smlouvu, se proto dohodly, že je potřeba cestovní ruch regulovat.
Dohoda z Baltimoru sice neobsahuje donucovací prostředky, ale požaduje po státech, aby do Antarktidy neposílaly lodě s více než 500 lidmi a na pobřeží bylo vždy maximálně 100 lidí.
Velké nebezpečí pro zdejší unikátní ekosystém představují také velké lodě turistů i rybářů. V minulosti už několikrát jen zázrakem nedošlo k fatálnímu znečištění pobřeží, kde žijí například kolonie vzácných tuleňů.
Aktivisté volají po tom, aby do zdejších vod nesměly lodě na těžkou naftu a také aby plavidla byla zpevněná pro plutí mezi ledovými krami. Právě to bylo v minulosti nejčastější příčinou havárií.
