Prvního listopadu 1984 přišla na noční směnu a jen o chvilku později zapálilo jedno z nešťastných děvčat dům.
Ošetřovatelka z MěděnceRequiem pro panenku jsem nikdy nedokoukala |
Nevíte, oč jde? Omyl. Tušíte to, pokud jste viděli Renčův film Requiem pro panenku. Ten sice nepopisuje událost přesně, ale základ sedí. Do ústavu plného mentálně postižených dívek se počátkem 80. let dostala i obtížně zvladatelná, ale inteligentní Romka – Eva Kováčová. Nepatřila tam, což však nikoho za hranicemi Měděnce nezajímalo.
"Jejím obranným reflexem byla zloba," popisuje Plevková. "Pořád z ústavu utíkala a schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit."
Mladé vychovatelky a ošetřovatelky se s problematickou Evou nemazlily – občas ji připoutaly k topení, tlumily ji zbytečnými léky. Takové metody byly tehdy v podobných ústavech normální.
Puberťačka Eva navázala intimní vztah s vychovatelkou, o generaci starší. Chtěla s ní bydlet, dostat se z ústavu, ale vychovatelka se rozhodla, že si Evu domů nevezme. Hysterická dívka zapálila skříně s oblečením v prvním patře a brzy shořela většina ústavu. V naprostém chaosu zemřelo 26 nemohoucích děvčat.
Policii při vyšetřování nezajímalo, kdo umístil Evu do ústavu, nechtěla vědět, proč v Měděnci nefungovaly dokonce ani telefony nebo hasicí přístroje. Ve vězení nakonec skončila nezletilá žhářka a dvě vychovatelky, které splnily roli obětního beránka.
"Ale podle mě byl hlavním viníkem neštěstí celý tehdejší systém, který se nesnažil umístit nezvladatelné děti tam, kam opravdu patřily," říká s odstupem Marie Plevková.
