Redaktor MF DNES se s rodinou setkal v neděli o půl šesté ráno před supermarketem ve Žďáru nad Sázavou. Rodina přijela přesně. "Mohli jsem jet autem až tam, ale doporučovali nám spíš ten vlak, když jede odtud přímo až do Slatiny," vysvětluje Josef.
Postupně z auta vylézají všechny děti, devítiletá Madlenka, sedmiletý Pepa, pětiletý Toník a nakonec rodiče vkládají do kočárku nejmenší, teprve roční Martičku.
"Vstávali jsme ve tři hodiny. Víc než hodinu nám zabralo jen oblékání těch krojů a líčení účesů. Nejhorší jsou dámské sukně, máme několik spodniček," líčí Martina.
Na žďárském nádraží je hlava na hlavě. Kočárek s Martičkou musí Sejkorovi ručně vynášet do schodů a se schodů. Vlak přijíždí přesně v šest. Z jednoho okna na nás mává další "krojačka" - Josefova sestra Marie. Kočárek taktak projde dveřmi.
Sejkorovi se připravili na vše. Josef má velkou krosnu plnou jídla a sedaček a ve speciálním obalu se nese ještě postýlka pro nejmenšího člena rodiny. Ve vlaku se kluci neustále škádlí a kopou. Dvaatřicetiletá matka Martina je rozsazuje jako ve škole.
"Za celodenní jízdenku pro rodiny jsme zaplatili 450 korun. To jsou taky vlastně veškeré náklady akce. Jídlo si vezeme z domu," říká Martina, která je teď na mateřské dovolené.
Josef přesto přiznává, že tato částka je pro rodinný rozpočet zátěží. "Měl jsem totiž problémy v práci. Zkoušel jsem jít do soukroma, ale nevyšlo to," popisuje čtyřiatřicetiletý stavbyvedoucí.
V půl osmé celá žďárská farnost vystupuje na nádraží ve Slatině. Brzy ji polyká dav poutníků. Cestu lemují desítky záchodů, Josef se vydává do křoví. "To je hrozný. Taková ostuda. V tom kroji bude úplně nenápadnej," směje se Martina manželovi.
Zvládá obdivuhodně udržet děti na uzdě a za nic se neutrácelo. "Sektory A doleva, sektory B rovně!" křičí do davu pořadatelé v reflexních vestách.
Pořadatel rodinu vybídl, aby šla do sektoru B nula, ten je pouze pro poutníky v krojích. Zhruba v 8:30 zabírají Sejkorovi skvělé místo hned u kotvy vedle pódia. Jen na záchod je to velice daleko. Josef roztahuje postýlku, do které záhy usazuje Martičku. Piknik doplní šestice sedaček a dvě karimatky.
Před mší stačí Martina ještě nakojit roční Martičku, která záhy usíná.
Těsně před začátkem mše přibíhá muž v obleku. "Přátelé, potřebujeme přesně dvacet lidí do VIP zóny," volá do přeplněného sektoru B2. Lidé se jen hrnou. "To asi nepřijely celebrity," směje se Martina.
Během dvouhodinové latinské mše jsou kluci překvapivě klidní "Učíme je to doma, v kostele to zvládají ještě líp. Tady je pro ně centrum dění příliš daleko," přemítá Martina.
Jen Toník se zašpinil skokem na karimatku. "Dopadl jsi jen půlkou zadku, Toníku. Teď tě může mamka hodit do pračky celého," vtipkuje teta Marie.
Místo očekávané trávy tu totiž tisíce lidí stojí na hlíně a v prachu. Sejkorovi ale přijeli kvůli papeži. "Je skvělé ho vidět naživo. Proto jsme sem chtěli jet. Bylo to sice hodně dlouhé, ale úměrné té důležitosti," komentuje Josef bohoslužbu.
"Přátelé! Platí zákaz odcházení ze sektorů. Kdokoli jste na cestě, otočte se a běžte zpět," nabádá organizátor na konci mše.
Sejkorovi vytahují oběd. Zábava začíná váznout, armádní hudba rodinu moc neoslovila. Navíc se udělalo velké vedro. Kluci divočí a Martička dostala hlad. Kojící Martinu přemáhá únava a dostala chuť na kofein.
Vodu zde rozdávají organizátoři. Pro cokoli jiného je to ale velice daleko, musí se vyjít z areálu úplně ven. Po půl třetí Sejkorovi balí. Cestou děti remcají, že už nemůžou. Martina bere Toníka na záda. "Teď je to ta správná pouť," vtipkuje.
Nakonec vzal Josef do náruče malou Martičku a pětiletý Toník zalehl celý kočárek. "Bylo to skvělé, určitě bychom si to střihli znova," hodnotí Martina večer z domu.
