Olympiáda je velký byznys politiků a investorů. Ti investoři mi nevadí, proč ne, když to někoho baví a někdo na té zábavě vydělá velké peníze. Povážlivější jsou ti politici. Dělají ze sportovců cvičence zapřažené do jejich státních kár.
Proč je někde lepší režim, když někdo vyskočí výš nebo dá víc branek, bylo mi vždy záhadou. Sportovců je mi líto, mají sport rádi, tak dělají šašky. Jsou na tom jako my ostatní. Kolikrát, že máme něco rádi, i my děláme šašky. Láska člověka ponižuje. Ach jo.
Na sportu je také špatné to pěstování umělých lidí – rostou ke zlaté od dvou let. Co s nimi pak, po zlaté, líheň neřeší. Připomíná to nacistické líhně nordických nadlidí.
Podivný je také veliký a nečekaný rozruch kolem okupace v roce 1968. Ani není opravdu kulaté výročí, ani Rusové nevynikli ničím mimořádným, aby si takové vzpomínky zasloužili. Je dost protivné vyprávět, jak někdo okýnkem zahlédl první tank a co volala z kuchyně matka.
Záplavy fotografií, filmů, vzpomínek starých zbrojnošů mají asi zastřít to hlavní: nikdy jsme se s komunistickou diktaturou a ruskou okupací nevyrovnali – ani právně, ani lidsky, ani filozoficky. Burácení pamětníků je možná poslední opona, která se nad touto bědnou historií zatahuje.
Burácení je to dost komické. Kdo byl hrdina, jak se odvážil, že měl namále, za rohem že stříleli, Rusákům to řekl od plic rusky.
V jedné pražské ulici je pomníček padlého. Zastřelili ho, když nesl sklenici se sádlem. Sádla bylo tehdy málo, nesl ho z Dejvic do Michle, kde se dalo dobře prodat. Nebylo to však v roce 1968, kdy už bylo sádla dost, nýbrž v roce 1945, a nezastřelili ho Rusové, nýbrž Němci. Sádlo mezitím někdo ukradl, protože sádla, jak říkám, byl nedostatek.
Hrdinové vznikají pořád. Čtyřicáté výročí ruské invaze je k tomu dobrá příležitost. V médiích koluje rozhovor s ruským generálem-darebákem, který dodnes věří, že okupanti nám přišli pomoct a zachránit nás od imperialistů.
Lže, že po něm Češi stříleli. My se mu smějeme, že je blbý, že po něm nikdo nestřílel a že nás nezachránili, nýbrž zotročili. Smích však k ničemu není, zastřelit jsme ho rozhodně měli. Mohl mít v Praze na nábřeží pěkný hrob – zde leží generál okupant.
Dnešní Čechy by hrob štěpil. Jedni by ho chtěli přesunout někam k čertu, druzí by se dovolávali piety a humanity. Takovými hloupostmi bychom se vysilovali. Nandat to Rusákovi generálovi nás těší, ale že máme takových postav, jako je ten starý okupant, plnou vlastní zem, plný kus parlamentu, v Dejvicích ukradené vily plné Jakešů, nás nijak nevzrušuje.
Komunismus někdy vypadá, jako by ho Češi vymysleli. Husity chválíme dodnes – měli komunistický program: vraždit, zapalovat, bořit a slibovat budoucí ráj, který tu zkázu ospravedlňuje. Říkáme: Ať žije husitská demokracie!
Skutečným a asi jediným hrdinou okupace byla jistá antikomunistická profesorka ruštiny z Karlovy univerzity. Protože nemohla vydržet pravopisné chyby na protiruských nápisech v ruštině, chodila po Praze s barvou a chyby v azbuce opravovala.
Představovala jinou kulturu než tanky Rusů. Dokazovala, že když se kácí les, nemusí lítat třísky, nýbrž se může dbát na pravopis. Je to strhující obraz. Jedou tanky a ona před hlavněmi opravuje pravopisnou chybu v nápisu "Ruský debile!"
Překovejme meče v pravopis, chtělo by se zpívat. Zkuste si říct nahlas: zastřelit alespoň jednoho Rusa. Určitě se leknete. Střílet totiž mohou jen oni, vy ne. Vy jste humanisti.
