Setkání s vymítačem
Otec Vojtěch sedí proti mně, oblečený v hnědé mnišské sutaně. Když vypráví, růženec na krku se mu lehce pohupuje.
Na zdi nad námi visí rozměrný krucifix, dramaticky nasvícený slunečním světlem, které dopadá z vysoko umístěného úzkého okna. Ponuré šedivé zdi a antikvární kousky nábytku v místnosti dotahují atmosféru k dokonalosti.
Otec Vojtěch nechce zveřejnit své pravé jméno. Nepřeje si ani, abychom uvedli název jednoho z pražských klášterů, kde přebývá s dalšími bratry svého řádu.
Má obavu, že by mu na dveře začali bušit pomatení a psychicky nemocní jedinci, jak se to už kdysi stalo, když své jméno a poslání v rámci služby lidstvu prezentoval veřejně.
Otec Vojtěch je bývalý církevní exorcista pověřený biskupem k provádění rituálu vymítání ďábla.
Rituály a praktiky spojené s vyháněním ďábla chutnají spíše po temném středověku a v obecném povědomí mají své místo někde v hluboké historii katolické církve.
Skutečnost je ale jiná: nejvyšší církevní hodnostáři pověřují exorcisty zvláštní pravomocí vykonávat takzvaný velký exorcismus do dnešních dní.
Abychom však nemluvili jen o římskokatolické církvi: svým způsobem se s posedlostí ďáblem, zlými duchy a démony vypořádává každé náboženství. Od šamanismu přes islám a buddhismus až po taoismus.
Výjimkou jsou pouze hinduisté, kteří považují posednutí za svatý stav, kdy do dotyčného krátkodobě vstupuje bohyně Kálí. Své posedlé dokonce vzývají a modlí se k nim.
Posedlost ďáblem je vzácný úkaz
Každý z nás alespoň zevrubně ví, jak takové neošizené posednutí ďáblem vypadá.
Představy laické veřejnosti o exorcismu ovlivnil hlavně kultovní americký horor Vymítač ďábla z roku 1973.
Následně pak vznikla spousta více či méně podařených strašidelných filmových kusů, které se klasickým snímkem, natočeným údajně podle skutečné události z amerických 40. let, inspirovaly.
Projevy nepřirozené síly, křečovité epileptické záchvaty, ruce a nohy v pozicích překračujících možnosti lidského těla, neovladatelné obscénní výkřiky a gesta, používání neznámých a prastarých jazyků, telekineze, filmaři oblíbené dávení cizích předmětů, které se z ničeho nic objevily v žaludku.
Vypadají záchvaty člověka posedlého ďáblem skutečně právě takhle?
Otec Vojtěch Vymítače ďábla pochopitelně viděl, stejně jako mnoho dalších šťavnatých hororů s touto tematikou.
Takhle vypadá reálné "vymítání ďábla": Mexiko
Evidentně nestuduje jenom staré latinské svitky, orientuje se i v moderně: zná tedy bujný světský pohled na věc, který se hned od začátku našeho rozhovoru snaží uzemnit.
"Případy skutečného posednutí ďáblem jsou velmi vzácné, sám jsem jich zažil za své působení jen několik," vysvětluje, jak to mezi nebem, zemí a peklem chodí. "Ani počet pověřených exorcistů u nás není nijak velký, vlastně jich znám z celé republiky jenom pár."
Sám jsem vypátral ještě jednoho činného exorcistu na jižní Moravě, zkušenosti s tímto oborem prý má i pražský biskup Václav Malý, jeho sekretář však vzkázal, že na toto téma biskup nechce mluvit.
I otec Vojtěch s rozhovorem souhlasil jen po dlouhém přemlouvání a jeho odpovědi jsou velmi mlhavé, vyhýbavé a neurčité.
Zdůrazňuje hlavně, že posednutí samotným ďáblem je opravdu velmi vzácný jev. Nic, co by církev řešila denně jak na běžícím pásu.
A právě jenom při zjištění, že člověka skutečně posedl samotný ďábel, dochází k praktikování vysokého exorcismu nejtěžšího kalibru.
"To nejdůležitější je hned na začátku úspěšně rozlišit mezi posednutím temnými silami a mnohem častější duševní nemocí. Mnozí z těch, kteří si myslí, že se jich zmocnil démon nebo ďábel, jsou psychicky nemocní lidé, kteří potřebují pomoc psychiatra, ne exorcisty."
O spolupráci s lékaři, psychology a psychiatry mluví otec Vojtěch jako o naprosté samozřejmosti.
Vždy je nutné nejprve stoprocentně vyloučit možnost duševní choroby… Až poté může nastoupit svatá síla.
Na koho ten ďábel sedá
Dříve obecně vzato platilo, že ďábel posedne toho, kdo zhřešil. To byl samozřejmě dost všeobjímající pojem, neboť hřešil pochopitelně úplně každý a ve zpovědnicích býval rušný provoz.
Ďábel navíc ovšem dosáhl i na duše čisté jako lilium, a to třeba prostřednictvím působení čarodějnic.
Zkrátka, nikdo si nemohl být jistý. Ďábel prý dokonce dokázal ovládnout i některé staré křesťanské světce.
Jak zkušení okultisté, tak kněží se víceméně shodují na tom, že snadným terčem temných sil mohou být lidé, kteří si nezodpovědně zahrávají s jinými sférami, astrálnem, tajemnem, pojmenujte to, jak chcete.
Všichni amatérští vyvolávači duchů, spiritistická média, satanisté, čarodějníci se při svých seancích a lehkomyslných okultních praktikách otevírají a nabízí bytostem, které se jenom třesou, aby se na ně mohly přilepit.
Jak vzít zlo pod krkem?
Už Nový zákon je plný rad, jak se ubránit zlu. Sám Ježíš Kristus měl vymítání v malíčku, démony vyháněl po celých zástupech a i jeho apoštolové sepsali spoustu užitečných ponaučení, jak se chovat a postupovat při kontaktu s temnými silami.
Dodnes tvoří exorcismus součást souhrnné katolické nauky a liturgie. Teorie ho rozděluje na "malý" a "velký".
Malý exorcismus má svoje místo například při křtu, kdy se kněz zříká všeho zlého. Velký exorcismus, mistrovské umění boje s ďáblem, je vyhrazen právě jen pověřeným církevním vymítačům.
Exorcismus nebo dějiny satanismu se dokonce dají studovat na Vatikánské univerzitě – a kupodivu jde o obor relativně mladý, otevřený pro studenty teprve nedávno.
Doplňkovými předměty jsou i psychologie a právo, což potvrzuje slova otce Vojtěcha o propojení exorcismu s lékařskou vědou a dalšími odvětvími.
Několik knih věnujících se výhradně problematice vymítání nezvaných bytostí z těla ven vyšlo i u nás. Jsou k dostání ve specializovaných křesťanských knihkupectvích a vydalo je většinou Karmelitánské nakladatelství.
Otec Vojtěch vytahuje z masivní knihovny omšelé věkem na ukázku například dílo proslulého italského kněze Gabriela Amortha Exorcista vypráví – Zkušenosti z boje proti zlu.
Je to opravdu takový masakr?
Jak už jsem říkal, otec Vojtěch je v rozhovoru velmi vyhýbavý. Nebýt úcty k duchovnímu, vlastně řeknu, že kličkuje jak zajíc pod těžkou palbou myslivců.
Je to očividně zkušený rétor, jak už studovaní kněží bývají, mluví mírně, klidně a vyrovnaně, na tváři má pořád lehký vlídný úsměv.
V jeho očích, lemovaných vráskami, je ovšem hloubka a tvrdost. Možná si to celé příliš dramatizuji pod vlivem klášterní atmosféry a samotného probíraného tématu, ale připadá mi, že z prošedivělého muže naproti mně sálá velká morální a duchovní síla a poznání. Že tenhle otec pravdu ví.
Úplně mám před očima napínavou filmovou scénu, ve které laskavému a dobromyslnému otci Vojtěchovi tvrdnou rysy, narovnává shrbená zády, rozpíná ruce a tváří v tvář peklu burácí modlitby k Bohu.
"Opravdu to někdy při skutečném zákroku probíhalo tak dramaticky jako ve Vymítači?" ptám se.
Vlastně se ptám už po několikáté, otec vždycky odpověď stočí k lehčím zákrokům, u kterých pomohla upřímně míněná modlitba a přesně daná obřadní liturgie.
Lehčí posednutí se ostatně netýká samotného ďábla, ale nižších démonů a všelijakého dalšího astrálního neřádu.
"Podívejte, z celého srdce vám přeji, ať se od vás tyto věci drží co nejdále a ať s nimi nikdy nemáte co do činění," odpovídá.
"Opravdu jsem zažil případ, při kterém měl posedlý člověk takovou sílu, že jej museli držet tři lidé. Mluvil plynně cizími řečmi, které vůbec neovládal, poškozoval se, ubližoval si, vůbec vyváděl velmi nepěkné věci."
Exorcistův arzenál v boji se zlem je víceméně klasický a nevelký. Už velcí křesťanští teoretici prvních staletí (taková jména jako svatý Jan Zlatoústý nebo svatý Cyril Poustevník) doporučují jako nejjednodušší a nejběžnější ochranu znamení a symbol kříže.
Výzbroj doplňuje svěcená voda a další posvěcené předměty, staletími prověřené postupy ukotvené v takzvaném Římském rituálu, dobře postavené modlitby.
To podstatné je ovšem v samotném člověku.
Vymítač ďábla musí být pevný a silný hlavně psychicky. Musí věřit a musí si věřit, nesmí zakolísat a zapochybovat.
"Je to úplně prosté, veškerá moje síla je v lásce k Bohu a víře v jeho pomoc," usmívá se dobrotivě otec Vojtěch, bojovník s peklem.
Těžké dveře kláštera se za mnou se zaduněním zavírají, odcházím a mám v sobě trochu rozporuplné pocity.
Otec Vojtěch vyprávěl velmi poutavě, věcně a důvěryhodně. Polechtal mě strašidelnou historkou.
Nechal mě přivonět, ale už ne kousnout… A mám dojem, že skutečnou podstatu tajemství exorcismu nakonec udržel v bezpečí pod pokličkou.
My světští lidé, my laici větřící především hrůzyplné hororové příběhy do toho prostě nemáme co strkat nos.
Boj s ďáblem je i po mnoha staletích pořád výhradně církevní byznys.
