Tak, kde jsme to s perexem skončili? U změny Raymana. No jistě, změna, miláček všeho živého, tradicionalistů a fanatiků zvlášť. Nevyhnutelná a nezastavitelná, jakkoliv může být zatracována, ignorována a zesměšňována. Vždycky si nějakou tu cestičku najde a bing ho, nakonec převlečená za králíky dostala i Raymana. A zpracovala ho nejen k nepoznání, ale i k horšímu. Nalijme si čistého vína, králíci prostě nejsou roztomilými, neškodnými zvířátky, ale zákeřné a nebezpečné mrchy, které když si někoho vezmou do parády, tak to s ním těžko může prostě dopadnout dobře. Upozorňovali na to už Pythoni při jejich hledání Svatého grálu i Codemasters ve svém Whiplashi, a své o kválících ví i lovec kválíků z Loony Toones. Jenže koho dnes zajímají nějaká varovná upozornění, pokud vás nepřetáhnou něčím přes hlavu, že. A podcenit v Raymanově kůži záludnost králíků, tak máte v mžiku po zaslouženém pikniku se zachráněnými přáteli a než stačíte vzít do zaječích, už vás ty mrchy mají. A z vás je místo poctivé moderní plošinovky v tu ránu jen ... a bum fanoušky plošinovek i starého Raymana, neregistrující varovnou absenci číslovky 4 v titulu i podivné obrázky na přebalu hry, pěkně šokem přes hlavu. Ano, taky jsem ji koupil.
Každý soutěžní den vás čeká v aréně série tří povinných miniher a jedné volitelné.
Dostatečným varováním nebyly ani totálně ulítlé trailery, ani podivné obrázky zákeřných králíků ani anorekticky chudá nabídka v menu hry. Ani únos Raymana a jeho kamarádů králíky. Ne, prostě nic z toho nebylo varováním dost důrazným. A i když jsem věděl, že králíci jsou ve skutečnosti zákeřní parchanti, dobří leda tak na pekáči, opravdu jsem nečekal, že je jejich autoři nechají, aby Ancelovo vypiplané dítko hodili do arény a nutili ho od začátku až do konce absolvovat ne očekávané plošinovkové řádění, ale jen a pouze nekončící zástup obsahově primitivních miniher. Ano, jak by mohli Mario, Crash i Spyro vyprávět, i v lepších rodinách propůjčují občas své slavné ratolesti k tomuhle. Ale pokud to prostě díky absenci slovíčka „Party“ v názvu hry nečekáte, pak vám zrovna tahle změna způsobí rudo před očima. Na druhou stranu, pokud o králících víte své a nekupujete zajíce Raymana v pytli, nic tak ošklivého jako přetažení po hlavě nečekanou změnou se vám přihodit nemůže, protože pro vás hra přináší jen samá pozitiva a sociální jistoty. Skoro.
Raving Rabbids prostě a jednoduše udělali z Raymana další z řady party her, což jistě šlo napsat jednou větou, ale přišli byste o
to budované napětí:), ale v podstatě i o bohatší krmivo pro oči, protože v oné jedné větě jsou shrnuty v podstatě všechna negativa i pozitiva téhle Raymanovy změny. Pokud je milujete, není co řešit a obráceně. Je to rčení už notně obehrané, ale tady to prostě sedí, stejně jako neméně obehrané rčení „jako zadnice na hrnec“. Jako v ostatních hrách tohoto druhu se vám dostane miniher, co hrdlo ráčí. Všechny jsou jednoduché, snadno pochopitelné, snadno ovladatelné a okamžitě přístupné. Budete tančit s králíky na parketu (klasická rytmická akce), posílat je na co nejdelší vzdálenosti (klasická tlačítková rychlomačkanda), mlátit je lopatou po hlavách (klasická – ehm - mlácená), kopat s nimi penalty (vtipně doslova), jezdit na prasatech (ježdění na prasatech je prostě ježdění na prasatech), skákat přes švihalo, dojit krávy, stříhat ovce (všechny bez komentáře:-)) a hrát spoustu dalších jednoduchých hříček, představujících ovšem už jen v podstatě variaci na viděné.
Vlk samotář tu má k dispozici jen jediný story mód.
Každý soutěžní den vás čeká v aréně série tří povinných miniher a jedné volitelné (tou je vždy rytmická akce na parketu), přičemž po absolvování těch povinných vás čeká buď jízda na praseti nebo docela povedená variace na Virtua Copa se špuntovkou. Právě
tyhle střílecí pasáže jsou společně s občasným odchytem prasat ze vzduchu a jízdou na praseti tím nejkomplexnějším, ale nakonec i nejzábavnějším, na co v nabídce místních miniher narazíte. Víc takových by Raymanovi určitě neuškodilo. Zbytek jsou opravdu místy až příliš primitivní hříčky, někde na úrovni ruských přenosných iger typu Chobotnice, Hokej či Vlk a slepice. Sice jsou okamžitě a prakticky všem přístupné, ale taky nesčetněkrát viděné, obehrané a trvat déle než několik desítek sekund, tak snad i nudné. A to samé platí i pro hru jako celek, protože sama o sobě je obdobně jako většina miniher tak krátká, že opravdu začít nudit snad ani stihnout nemůže.
|
Vlk samotář tu má k dispozici jen jediný story mód, který je tak na jedno odpoledne a pokud si nesežene vlky kamarády, nemá dál co na práci, snad kromě vylepšování skóre. Na druhou stranu vlci samotáři pravděpodobně už dávno nad těmito řádky zlomili hůl, protože se zabývají něčím, co je nezajímá. Multiplayerové hrátky, tak ty při větším počtu ideálně hrami příliš nedotčených lidí nejsou špatné, ale i tady se za chvíli ty jednoduchoučké variace na několik témat velmi rychle obehrají a je jasné, že více
nápaditosti i komplexnosti by hře v žádném směru určitě neuškodilo. Nicméně pravdou je, že obojího je v tomhle žánru opravdu v poslední době už mnohem méně než jak šafránu, protože obsahově primitivní hříčky prostě příliš prostoru k rozvoji nemají.
Jediným, co tak nového Raymana jakž takž táhne za ušiska nad hladinu průměru, jsou paradoxně ti, kdož ho unesli z vod skoro
|
Králíci
Průměrné provedení| Rayman: Raving Rabbids | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
