Prý nejsem pravý obránce a mám se tlačit dopředu k Ashleymu Coleovi. Nebylo mi jasné, jak to myslí. I Gary, který hrál samozřejmě za mnou, se tvářil překvapeně.
Nemělo smysl něco říkat. Prohrávali jsme jen 0:1, v poli jsme hráli vyrovnanou partii a do konce zápasu zbýval ještě celý poločas.
Ale bylo ještě hůř. Chvíli po přestávce Edú přiťukl míč Wiltordovi a Arsenal vedl 2:0. Moc semi nedařilo, ale to by se dalo říct o všech. Po zápase jsme zmizeli do kabiny.
Okamžitě jsem si sundal boty i chrániče, protože mě nakopli do nohy a já kvůli tomu musel střídat. Trenér vešel dovnitř, svlékl si sako a pověsil ho na háček. Jeho první slova byla: “Davide, co ten druhý gól? Cos dělal?” Chtěl to hodit na mě? Naprosto mě to zaskočilo.
“Já za to nemohl. Jejich hráč utekl někomu ve středu zálohy.” Šéf pokračoval: “Upozorňovali jsme tě na to už před zápasem. Jenže ty si nenecháš nic říct. Vůbec člověka neposloucháš.”
No to snad ne! Poslouchal jsem a chtěl poslouchat - celou kariéru. Náčelníkovi jsem naslouchal od prvního dne, kdy jsme se potkali, a platilo to pořád.
“Davide. Když uděláš něco špatně, musíš to přiznat.”
“Šéfe, je mi líto. Ale já nic špatně neudělal. Nebyla to moje chyba a nehodlám to vzít na sebe.”
“Prostě za to můžeš a basta.”
Každý v kabině to slyšel. Všichni pochopitelně věděli, že mám pravdu: mohli jste ukázat prstem klidně na šest hráčů, kteří se podíleli na druhém gólu Arsenalu. Ale podle šéfa to všechno byla moje vina. Měl jsem dojem, že mě veřejně pranýřuje naschvál, aby mě ponížil.
Zahnal mě do rohu. Byl jsem v pasti. A poslal jsem ho někam. Žádný hráč, a už vůbec ne fotbalista Manchesteru United, by neměl trenérovi nadávat. To, co se stalo pak, mi i dneska připadá neskutečné.
Šéf stál na druhé straně šatny. Udělal krok nebo dva směrem ke mně. Na podlaze ležela kopačka a on ji nakopl. Kam mířil? Na mě? Na zeď? Bůh ví, měl hroznou zlost.
Píchlo mě těsně nad levým okem. Trefil mě. Zvedl jsem ruku a setřel si z obočí krev. A pak jsem po náčelníkovi vyletěl. Tohle se mi snad v životě nestalo. Pár kluků vstalo. Nejdřív mě chytil Giggsy, pak Gary a Ruud van Nistelrooij.
Vypadalo to jako nějaká bláznivá scéna z gangsterky. Sápal jsem se na trenéra a ti tři mě drželi. Šéf o krok ustoupil. Nejspíš byl pořádně v šoku. Během minuty však největší vztek vyprchal. Trochu jsem se uklidnil a šel na ošetřovnu.
Jeden z lékařůmi zastavil krvácení. Zdrželi mě tam asi pět minut. Doktor s masérem měli hlavně starost, abych se nevrátil a znovu nezačal vyvádět. Nakonec jsem jim řekl, že to je v pohodě, a zamířil do šatny. Oblékl jsem se a chystal se k odchodu.
Když jsem došel ke dveřím, náčelník ke mně přistoupil: “Promiň, Davide. Já nechtěl.” Nemohl jsem se na něj ani podívat. Pořád se mnou cloumal vztek a nechtěl jsem udělat nějakou nepředloženost.
Mlčky jsem kolem něj prošel do hráčského salonku. Stála tam i Victoria. Hlavně co nejdřív vypadnout z Old Trafford a jet domů. “Co se ti stalo? Co to máš s okem?” Řekl jsem Victorii, že jí to povím pak, ale chtěla to vědět hned.
Když jsem jí to vyklopil, strašně se dopálila. Skoro celou sezonu musela snášet moje špatné nálady a najednou měla pocit, že s tím může něco udělat: “Takhle se k tobě chovat nebude. Jdu za ním.” Nevím, co by Victoria řekla nebo provedla, kdyby k tomu skutečně došlo. Do křížku s vlastní ženou bych se vážně dostat nechtěl.
Bylo mi jasné, že to není dobrý nápad. Musíme jet. Večer se mi pak z oka znovu spustila krev a musel jsem zavolat doktora. Přijel a stáhlmi ránu několika svorkami.
