Ale když přišel na Old Trafford, měl v sobě něco víc. Velice brzy se stal příkladem pro nás všechny. Eric měl velké charizma: když vešel do místnosti, všechno ztichlo. Byla to osobnost, jakou Manchester United potřeboval.
Za celou dobu, co jsme spolu hráli a trénovali, jsem se s Erikem snad nikdy nebavil o fotbale. Upřímně řečeno, kromě pár slůvek jsem s ním vlastně nikdy nemluvil o ničem.
Podobně na tom byli i ostatní, protože Eric si úzkostlivě chránil soukromí. Po tréninku i zápase prostě zmizel. Respektovali jsme, že má vlastní život a chce si dělat věci po svém.
Přijel na trénink malým Vauxhallem Nova a vysoukal od volantu svých sto devadesát centimetrů. Odvedl svoji práci. Když jsme skončili, znovu se nacpal do toho autíčka a odjel.
Je vážně ohromující, jaký vliv měl nejen na mě a zbytek hráčů, ale na celý klub. Nemluvili jsme s ním, ale skoro pořád jsme mluvili o něm. Eric byl v mých očích pan Někdo.
A myslím, že náčelník (trenér Alex Ferguson - pozn. red.) z něj měl taky respekt. Jednou večer jsme vyrazili na premiéru jednoho z filmů o Batmanovi. Šlo o klubovou akci, takže jsme všichni měli přijít v černých kravatách.
Eric dorazil v bílém obleku a zářivě červených teniskách Nike. Když si vezmu, kolikrát na mě trenér řval kvůli oblečení, musím se tomu smát.
Eric byl ale zvláštní případ. Věděl to náčelník i všichni hráči. Nikdy jsme mu nezáviděli, že se s ním jedná jinak než s námi.
Eric byl svůj. Když to na něj někdo zkusil, rychle s ním vyběhl, takže jsme ho radši moc neprovokovali.
Jednou večer po zápase jsme svolali „týmovou poradu“. Jen jsme si chtěli společně vyrazit, ale ten název zajišťoval stoprocentní účast. Měli jsme se sejít v 18.45 u Four Seasons v Manchesteru. Odbila sedmá a Eric nikde.
Nakonec přišel a Giggsy (spoluhráč Ryan Giggs - pozn. red.) významně ukázal na hodinky: "Je sedm, Eriku." Ryan použil tón, jakým vítal náčelník opozdilce na tréninku.
Eric se na něj nevzrušeně podíval: "Šest čtyřicet pět." Giggsy se znovu koukl na hodinky, ale než stačil něco říct, Eric si vyhrnul rukáv a ukázal nám ty nejhezčí rolexky, jaké jsme kdy viděli: "Tři čtvrtě na sedm," usmál se.
Konec debaty. Jak by se takové hodinky nebo jejich majitel mohli zpozdit? Sledovat Erika byla fotbalová škola. Každý den po tréninku zůstával na hřišti a sám piloval přímé kopy i ty svoje otočky a parádičky.
Ale většinu doby nacvičoval ty nejjednodušší věci. Odpálil balon co nejvýš do vzduchu a pak se ho snažil zpracovat. Kopal si o zeď, nejdřív pravačkou a pak levačkou. Eric byl jedním z nejlepších hráčů Evropy a dělal stejné věci jako já v sedmi letech s tátou v parku Chase Lane.
Eric se do role lídra netlačil. Před příchodem do Anglie ani pak v Leedsu jeho vůdčí schopnosti nijak zvlášť nevynikaly. Ale když přestoupil do Manchesteru, všechno se změnilo.
Jako by našel místo, kam patřil a jaké si zasloužil. V našem dresu už od začátku dokazoval úžasné věci.
Právě Erikův příchod tři měsíce po startu sezony 1992-93 se stal pro Manchester United základem zisku titulu po dlouhých letech půstu. V další sezoně Eric pomohl klubu k prvnímu „double“ - vítězství v lize i v Anglickém poháru.
Eric byl určitě tou jiskrou, která všechno zažehla. Ukazoval nám cestu. My ostatní jsme po ní šli. To dokáže málokdo. Eric byl rozený kapitán, který nepotřeboval skoro nic říkat nám, ani nikomu jinému. Erika jste neslyšeli koučovat tým.
Stačilo ho vidět na hřišti, jak tam stojí s vyhrnutým límcem, připravený dobýt svět.
