Když se řekne Codemasters, vybaví si asi většina dnešních hráčů famózní tituly Colin McRae Rally, ti vlastenečtěji založení určitě nezapomenou na Operation Flashpoint. Milovníci akčních her a hektolitrů krve určitě zavzpomínají na Severance: Blade of Darkness, herní recenzenti jako já se pak pokřižují před noční můrou vešekerého hráčstva v podobě World Championship Snooker. To všechno jsou hry poměrně nové a až na jednu výjimku vysoce kvalitní. Kořeny firmy Codemasters ovšem sahají hlouběji do herní historie - a i tehdy, před nějakými sedmi, osmi lety, tvořili její pracovníci vynikající hry. Opravdovými perlami byly především tituly ze série Micro Machines, o kterých se dnes rozpovídáme v nostalgickém článečku.
Asi všichni jsme si prošli obdobím, kdy naší nejoblíbenější hračkou nebylo nic jiného, než malé kovové rádoby autíčko s magickým razítkem Matchbox na podvozku (teď mluvím spíše k mužské části populace). Snad každý z nás alespoň na čas zatoužil po proslulých „angličácích“, snad každý z nás si alespoň jednou znepřátelil ostatní členy rodiny pořádáním závodů u snídaně, v koupelně či v dětském pokoji sdíleném se sestrou. I když byla autíčka nepochybně mnohem mírumilovnější, nežli kdy budou dnes populární Pokémoni, jen těžko se
hledaly obranné argumenty na otázky „Kdo rozbil to okno!?!“ či „Jak je možné, že mám v kafi autíčko!!!???!!!“. Tyto problémy skvěle řeší právě hry ze série Micro Machines, které tutéž zábavu nabízejí ve formě, jež je pro vaše okolí o něco méně nebezpečná.
Z toho, co zatím bylo řečeno, by asi i ten nejméně inteligentní chovanec bohnického ústavu pochopil, že jde o čistokrevnou závodní hru. Konrétně o arkádovitou závodní hříčku s malými autíčky vzdáleně připomínajícími právě ony proslavené angličáky, a to na originálních tratích z prostředí, kam by vás závodní hru zasadit opravdu nenapadlo - piknik, vana, záchodová mísa, sporák a další podobně zábavná místa. Samozřejmě, že ačkoliv Micro Machines nabízejí i hru pro jednoho hráče, není singleplayer mód důvodem, proč se staly legendární hrou. Právě a jen propracovaný a skvěle navržený multiplayer byl důvodem, proč ještě dnes, po šesti letech, paříme na školních počítačích téměř výhradně druhý díl mikromašinek. Ale pěkně popořádku.
Ovládání a systém hry je nejjednudušší, jaký jde. Akcelerace, brzdy, doleva, doprava. Víc než čtyři prsty ke hraní mikromašinek opravdu nejsou potřeba. Frajeři si vystačí i se třemi (známe
to vychloubání: „Brzdí jenom srabi!“), ale každý protřelý závodník ví, že kdo brzdí, ten jede. Jak v singleplayeru, tak i v multiplayeru si můžete vybrat, zda pojedete jeden rychlý závod, či rovnou celé mistrovství, ovšem rozdíl je v samotném pojetí závodu.
V singleplayeru nechybí klasická jízda na čas, zajímavější je ovšem mód Challenge, kde máte omezený počet životů. Přitom jen umístění na prvních dvou místech ze čtyř vám dává možnost postoupit k dalšímu závodu v pořadí. Pokud se vám nepodaří dosáhnout těchto pozic, ztrácíte jeden z tří životů a poslední závod jedete znovu. Ze začátku je to procházka růžovým sadem, ale velmi rychle se obtížnost tratí ztíží natolik, že další postup je spíše záležitostí štěstí. Rozhodně vám to bude pěknou chvíli trvat, než dokážete Challenge dovést do vítězného konce.
Multiplayerový mód bývá v závodních hrách problémem. Samozřejmě, dnes, v době internetu a snadno přístupných a zprovoznitelných počítačových sítí, toto odpadá, ale dříve bylo v podstatě nemožné zařídit souboj více než dvou hráčů na jednom počítači, i kdyby bylo dost
ovladačů - přeci jen, split screen je dobrá pomůcka, ale na čtvrtině monitoru toho opravdu moc nevidíte, nehledě na výkon počítače. Micro Machines se s tím vypořádaly po svém - a tisíce spokojených hráčů jsou tím nejlepším svědectvím, že dobře. Představte si, že v mikromašinkách neexistuje split screen. Nemožné? Ale kdeže. Princip, který je tak geniální, že by si jej Codemasters mohli snad dát patentovat, si vystačí s jednou obrazovkou pro všechny. Čas nehraje žádnou roli, zato pozice na trati ano. Každý hráč má na začátku čtyři body. Vítězem se stane ten, který jich nasbírá osm. A jak že se body získají? Je to prosté: v průběhu závodu dřív nebo později začne někdo zaostávat natolik, že by už opustil obrazovku. V tom případě úplně zmizí a přijde o bod. Ten získá závodník, který na trati vydrží jako poslední. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální...
Přišel čas podívat se blíže na tratě a vozítka. Tratí je v každém z dílů série požehnané množství, a to originálních, jinde nevídaných a skvěle navržených. Kdybych měl zavzpomínat na ty nejlepší, určitě bych nezapomněl na záchodovou mísu, geniálně jednoduchou, avšak v multiplayeru neskutečně zábavnou tratičku (ano, skutečně se objíždí jen ovál prkýnka), kuchyňská linka, kde je smrtícím místem dřez, přes který se jezdí po houbě
(v každém okruhu se na houbě strhávají divoké boje o to, kdo přežije a podaří se mu přeplout na druhou stranu), jezírkovou trať se vznášedly, či snad dílnu, kde jsou skvělé můstky mezi stoly a vrtačky shazující nepozorné hráče do „propastí“ podlahy, trať, kde můstky tvoří otáčející se kukuřice, kde samozřejmě kloužete ve směru otáčení, či dvě trati z prvního a třetího dílu hry, kde se závodí s tanky (o možnost střílení nepřijdete, nebojte se). Navíc přestože původní skladba několika desítek tratí je vynikající a rozmanitá, je ve hře (to se týká jen druhého dílu, který je ovšem beztak nejlepší) přítomen i editor tratí, kde si můžete vytvořit téměř co chcete. Že je ovládání editoru snadné a uživatelsky příjemné, dokazují i desítky tratí, které ještě dnes naleznete na fanouškovských stránkách hry.
Co se vozidel týče, téměř pro každou trať jsou jiná. A přestože jsou Micro Machines tou nejčištší arkádovitou závodní hrou, simulují nemalé rozdíly ve fyzice jednotlivých vehiklů. No uznejte, formule se přeci MUSÍ svými jízdními vlastnostmi lišit od vznášedla či motorového člunu. Dále se setkáme s nejslavnějšími tanky (které, bohužel, absentují v nejlepším (druhém) díle hry), helikoptérami (trať, na které létají, je však jednou z
nejnudnějších), sportovními vozy i imitací slavného VW Brouka. A opět je tu, stejně jako u tratí, možnost si vytvořit vozítko úplně vlastní a nastavit mu základní vlastnosti jako rychlost, akcelerace či přilnavost k povrchu (jak jinak přeložit Grip?). Velký vliv na tyto atributy má i povrch trati a počasí (takže když je zima a ještě větrno, jezdit se dá opravdu jen krajně obtížně).
Když se všechny prvky, které jsem popsal výše v textu, dají dohromady, vznikne hra, kterou lze zařadit s klidným srdcem do první desítky nejlepších multiplayerových titulů. Ano, Doom byl skvělý, Dynablaster návykový, Half-Life propracovaný, Quake 3 dynamicky akční, ale i v konkurenci takovýchto gigantů si malá, roztomilá autíčka vedou nad očekávání dobře. Kdosi kdysi řekl, že v jednoduchosti je síla. Série Micro Machines jsou zářným příkladem pravdivosti tohoto výroku.
První díl série Micro Machines vyšel před osmi lety a ačkoli ještě nedisponoval onou roztomilou grafikou, která tolik proslavila díl druhý, už on se stal oblíbenou a často hranou
hrou. Pokračování, které Codemasters vydali v roce 1995, se však stalo teprve tou správnou legendou - vynikající kreslená grafika, pětadvacet vynikajících tratí, editor, nové herní módy a především - druhá a ještě větší porce té nejlepší závodní zábavy. V roce 1998 pak přišlo pokračování Micro Machines V3, po fantastické dvojce trochu zklamání, ovšem problém byl vlastně jen v grafice. Ta se sice přenesla do moderního 3D, tím ale značně ztratila na roztomilosti a útulnosti. V jádru ovšem šlo stále o vynikající závodní hru, díky čemuž sklidila i V3 zasloužený úspěch. A abych byl úplně přesný, v době nedávné byla série Micro Machines konvertována na GameBoy Color a delší dobu již též existuje verze třetího dílu pro PlayStation.
Další z řady výletů do herní historie je za námi, vy jste zase o něco chytřejší a já budu zase o něco bohatší, až tento článek odevzdám. Snad se mi podařilo probudit ve vás vzpomínky na jednu z nejlepších závodních her všech dob. Snad alespoň někdo z vás se zasnil vzpomínaje na týdny trávené nepřetržitým hraním jedné a téže hry, desítky zničených klávesnic a polámaných joysticků, dobu, kdy se nikdo nepodivil nad hláškou: „Shodil jsem ho do mísy a získal jsem pointa.“ Pokud ano, tento text splnil svůj účel a já mohu jít s klidným srdcem spát.
