U dokumentaristky Heleny Třeštíkové, laskavé bytosti s hlasem tak klidným, že by mohl léčit, si lze lehce představit, že by si o víkendu nejraději pročítala Seifertovy verše či zastřihávala růže. Nic takového. Uznávaná režisérka by nesáhla po poezii, ale - po jehlicích. A až by ji hladce obrace omrzelo, rozjela by se nejspíš na buštěhradskou burzu. Případně naopak.
* Kdy jste vlastně propadla pletení?
Plést mě nenaučila maminka ani babička, jak je to obvyklé, naučila jsem se to sama podle knížky. Před patnácti lety jsem totiž měla jít na operaci a věděla jsem, že mezi tolika ženskými si nebudu moci v klidu číst. Jenže povídat, a přitom nic nedělat rukama, to bych se asi zbláznila, a tak jsem si vzpomněla na pletení. Koupila jsem si tedy vlnu, jehlice a nějakou příručku pro »šikovné ruce«. Šikovné jsem je ale moc neměla, protože zvládnout obě jehlice najednou mi dělalo strašné problémy. Nicméně do nemocnice jsem už odcházela s pár načatými řádky.
- Jak se na vaši píli dívaly spolupacientky?
Zkušenější pletařky se staly m ými odbornými konzultantkami. Mým pletením se ovšem nakonec nakazily všechny, a tak náš pokoj skýtal idylický obrázek: seděly jsme v postelích a za veselého cinkání jehlic jsme probíraly porody, potraty a chlapy. Dostala jsem se díky tomu do takové pletařské form y, že dodnes máme doma několik opusů, o nichž lidé říkali: To máte odtamtud, viďte? A »odtamtud« bylo, jak známo, všechno na západ od nás.
* Proč vám pletení tak vyhovuje? Je to úžasný lék na stres. Ryt
mická práce, při které můžete m yslet na ujímání ok nebo taky na něco úplně jiného, a výsledek vám roste před očima.
* Co je vaším posledním dílem?
Svetr, rozpletený ovšem už před drahnou dobou. Ne že bych už neměla stresy, ale pletení v poslední době nějak zanedbávám. Pravda je, že socialismus nás k němu přece jen víc motivoval.
* Čím vás tolik přitahuje zrovna burza v Buštěhradě?
Svou bizarností. Objevili jsme ji s mužem náhodou, když jsme se ocitli před problémem, kam s věcmi, které bylo třeba vyklidit z bytu našich příbuzných. T ehdy nám někdo poradil, ať je odvezeme tam. Přijeli jsme k louce, kde desítky lidí měly po stolcích i po zemi rozložené předměty,které nás provázely tímto stoletím, a my měli pocit, že procházíme ztraceným světem svého dětství. I teď tam jezdíme ještě s napětím, zda objevíme nějaké předměty z období Michalova oblíbeného kubismu a mého art deca. Podstatné však pro nás není nakupovat - podstatné je moci se tím vším probírat.
* Kdy jste vlastně propadla pletení?
Plést mě nenaučila maminka ani babička, jak je to obvyklé, naučila jsem se to sama podle knížky. Před patnácti lety jsem totiž měla jít na operaci a věděla jsem, že mezi tolika ženskými si nebudu moci v klidu číst. Jenže povídat, a přitom nic nedělat rukama, to bych se asi zbláznila, a tak jsem si vzpomněla na pletení. Koupila jsem si tedy vlnu, jehlice a nějakou příručku pro »šikovné ruce«. Šikovné jsem je ale moc neměla, protože zvládnout obě jehlice najednou mi dělalo strašné problémy. Nicméně do nemocnice jsem už odcházela s pár načatými řádky.
- Jak se na vaši píli dívaly spolupacientky?
Zkušenější pletařky se staly m ými odbornými konzultantkami. Mým pletením se ovšem nakonec nakazily všechny, a tak náš pokoj skýtal idylický obrázek: seděly jsme v postelích a za veselého cinkání jehlic jsme probíraly porody, potraty a chlapy. Dostala jsem se díky tomu do takové pletařské form y, že dodnes máme doma několik opusů, o nichž lidé říkali: To máte odtamtud, viďte? A »odtamtud« bylo, jak známo, všechno na západ od nás.
* Proč vám pletení tak vyhovuje? Je to úžasný lék na stres. Ryt
mická práce, při které můžete m yslet na ujímání ok nebo taky na něco úplně jiného, a výsledek vám roste před očima.
* Co je vaším posledním dílem?
Svetr, rozpletený ovšem už před drahnou dobou. Ne že bych už neměla stresy, ale pletení v poslední době nějak zanedbávám. Pravda je, že socialismus nás k němu přece jen víc motivoval.
* Čím vás tolik přitahuje zrovna burza v Buštěhradě?
Svou bizarností. Objevili jsme ji s mužem náhodou, když jsme se ocitli před problémem, kam s věcmi, které bylo třeba vyklidit z bytu našich příbuzných. T ehdy nám někdo poradil, ať je odvezeme tam. Přijeli jsme k louce, kde desítky lidí měly po stolcích i po zemi rozložené předměty,které nás provázely tímto stoletím, a my měli pocit, že procházíme ztraceným světem svého dětství. I teď tam jezdíme ještě s napětím, zda objevíme nějaké předměty z období Michalova oblíbeného kubismu a mého art deca. Podstatné však pro nás není nakupovat - podstatné je moci se tím vším probírat.
