141 Kursk se nakonec vynořuje pravděpodobnost, rovnající se takřka jistotě. Cosi zničilo podmořský kolos a zahubilo jeho posádku tak rychle a neodvratně, že nebylo v lidských silách tomu čelit. Co bylo příčinou? Při nedostatku konkrétních věrohodných informací o stavu vraku a okolnostech katastrofy jsou i odborníci zatím odkázáni jen na dohady. Ledacos však mohou napovědět historické paralely.
Existují totiž případy atomových ponorek, které skončily obdobně, nebo je od zániku dělil jen vlásek. Připomeňme si aspoň některé.
Výbuch munice
V květnu 1968 se vracela ze Středozemního moře na svou základnu v Norfolku americká ponorka SSN-589 Scorpion. Cestou zmizela beze stopy a teprve po čtyřech měsících se podařilo nalézt její trosky jižně od Azorských ostrovů v hloubce přes 3000 metrů. Podle mínění expertů amerického námořnictva byla nejpravděpodobnější příčinou nehody exploze po manipulaci s konvekčním torpédem, které se nějak vymklo kontrole. Výbuch srazil ponorku pod velmi kritickou mez, kde ji tlak vody rozdrtil dříve, než mohla vyslat jediný signál nouze. Vrak leží dodnes na dně Atlantiku i se svým reaktorem, dvěma torpédovými jadernými hlavicemi a ostatky 99 členů posádky. Možná i Kursk poslalo ke dnu jeho vlastní torpédo: Údajně se mělo zkoušet nějaké zbrusu nové, zvlášť výkonné. Srážky v akustickém stínu Jedním z průvodních jevů studené války byly skrytá, plíživá hra sila nervů na podmořské šachovnici. Dnes je známo, že při ní došlo do roku 1986 nejméně ke dvaceti větším či menším kolizím atomových ponorek při jejich vzájemném sledování a nácviku různých manévrů. Po formálním odtroubení studené války se pět let nic podobného nepodařilo, ale pak to začalo znova. V únoru 1992 pouhých 15 mil severně od Kolského zálivu o sebe pod vodou zavadily americká ponorka Baton Rouge, hlídající u základen Severního loďstva, a místní Sierra, jak ji nazývá typový kód NATO. O rok později došlo pod hladinou Barentsova moře ke kolizi ještě závažnější. Americká stíhací submarína Grayling zachytila svým zádovým stabilizátorem o příď ruské ponorky typu Delta III, vybavené dvěma reaktory a šestnácti balistickými raketami SSN-18, schopnými nést vícenásobné jaderné hlavice. Stačilo dvacet metrů a úder by byl zasáhl řídící centrálu ponorky s pravděpodobně katastrolálními následky. Washington tehdy vyjádřil nad incidentem politování, Moskva znepokojení, ale to bylo celkem všechno. Také při zkáze Kurska byly nablízku dvě nebo tři zvědavé americké submaríny. Jedna z nich, jménem Memphis, se několik dnů poté objevila porouchaná v norském Bergenu. Nemusí to mít žádnou souvislost. Ale může. Většina zmíněných kolizí byla jistě nechtěná, ponorkáři nejsou sebevrazi. Skryta v temných hlubinách musí ponorka hlavně spoléhat na svůj sluch, na citlivost a rozlišovací schopnost svých aktivních a pasivních sonarů. Problémem bývá takzvaný akustický stín: výseč prostoru za zádí, kde rotace vlastního lodního šroubu překrývá ostatní zvuky. Zmást může i lom nebo odraz zvukových vln při přechodu mezi vrstvami vody různé teploty, slanosti a podobně. To vyžaduje velkou obezřetnost zvlášť při vynořování. Vyprávět by o tom mohli třeba členové posádky francouzské atomové ponorky Rubis. Když jedné srpnové noci 1993, při návratu z dvouměsíční hlídkové plavby vystupovala na hladinu u domovské základny v Toulonu, narazila na supertanker a udělala do něj díru, z níž vyteklo asi 300 tun ropy. Srážka dvou nejnebezpečnějších typů námořních lodí se naštěstí obešla bez úniku radioaktivních látek, Rubis přežil, ale jeho velitel dostal vyhazov. Kuriózní a dodnes nejasný je příběh sovětské stíhací ponorky třídy Victor I. Roku 1984 byla spatřena v tuniském zálivu Hammamet. Měla rozdrcenou příď a po boku sovětské nákladní lodi čekala na opravu. Západní analytici usoudili, že se ponorka snažila pod vodou, v akustickém stínu větší lodi, nepozorovaně proklouznout Gibraltarem do Středozemního moře, ale nezvládla manévr. Jen zázrakem nedošlo k explozi torpéd. Moskva pak musela španělské vládě vysvětlovat, proč nedbá Ženevské konvence z roku 1958, jež stanoví, že všechny válečné lodi mají úžinou proplouvat na hladině. Také v případě Kurska se uvažovalo o možnosti srážky s hladinovým plavidlem, nikdo postižený se zatím neozval, ani nebyl objeven.
Chyba posádky
Existuje ovšem řada dalších možností. Před časem se ocitla kousek od katastrofy i britská atomová ponorka Repulse. Způsobil to jeden nováček v posádce: omylem otevřel jiný ventil, než měl, a 130 metrů dlouhé plavidlo se 150 muži, šestnácti balistickými raketami a 48 jadernými hlavicemi na palubě si to pod hrozivým úhlem 40 stupňů namířilo ke dnu. Nastal zmatek, všechno padalo na podlahu Až pár metrů pod kritickým bodem se podařilo sestup zastavit. Kursk operoval v mělkém moři, kde možná na vyrovnání nebyl čas. Ať přinese vyšetřování tragédie K-141 jakékoliv objasnění, jedno je jisté. Atomové ponorky, ty divy moderní vědy a techniky, zůstávají pro svět moderním rizikem a ohrožením, i když neválčí.
Existují totiž případy atomových ponorek, které skončily obdobně, nebo je od zániku dělil jen vlásek. Připomeňme si aspoň některé.
Výbuch munice
V květnu 1968 se vracela ze Středozemního moře na svou základnu v Norfolku americká ponorka SSN-589 Scorpion. Cestou zmizela beze stopy a teprve po čtyřech měsících se podařilo nalézt její trosky jižně od Azorských ostrovů v hloubce přes 3000 metrů. Podle mínění expertů amerického námořnictva byla nejpravděpodobnější příčinou nehody exploze po manipulaci s konvekčním torpédem, které se nějak vymklo kontrole. Výbuch srazil ponorku pod velmi kritickou mez, kde ji tlak vody rozdrtil dříve, než mohla vyslat jediný signál nouze. Vrak leží dodnes na dně Atlantiku i se svým reaktorem, dvěma torpédovými jadernými hlavicemi a ostatky 99 členů posádky. Možná i Kursk poslalo ke dnu jeho vlastní torpédo: Údajně se mělo zkoušet nějaké zbrusu nové, zvlášť výkonné. Srážky v akustickém stínu Jedním z průvodních jevů studené války byly skrytá, plíživá hra sila nervů na podmořské šachovnici. Dnes je známo, že při ní došlo do roku 1986 nejméně ke dvaceti větším či menším kolizím atomových ponorek při jejich vzájemném sledování a nácviku různých manévrů. Po formálním odtroubení studené války se pět let nic podobného nepodařilo, ale pak to začalo znova. V únoru 1992 pouhých 15 mil severně od Kolského zálivu o sebe pod vodou zavadily americká ponorka Baton Rouge, hlídající u základen Severního loďstva, a místní Sierra, jak ji nazývá typový kód NATO. O rok později došlo pod hladinou Barentsova moře ke kolizi ještě závažnější. Americká stíhací submarína Grayling zachytila svým zádovým stabilizátorem o příď ruské ponorky typu Delta III, vybavené dvěma reaktory a šestnácti balistickými raketami SSN-18, schopnými nést vícenásobné jaderné hlavice. Stačilo dvacet metrů a úder by byl zasáhl řídící centrálu ponorky s pravděpodobně katastrolálními následky. Washington tehdy vyjádřil nad incidentem politování, Moskva znepokojení, ale to bylo celkem všechno. Také při zkáze Kurska byly nablízku dvě nebo tři zvědavé americké submaríny. Jedna z nich, jménem Memphis, se několik dnů poté objevila porouchaná v norském Bergenu. Nemusí to mít žádnou souvislost. Ale může. Většina zmíněných kolizí byla jistě nechtěná, ponorkáři nejsou sebevrazi. Skryta v temných hlubinách musí ponorka hlavně spoléhat na svůj sluch, na citlivost a rozlišovací schopnost svých aktivních a pasivních sonarů. Problémem bývá takzvaný akustický stín: výseč prostoru za zádí, kde rotace vlastního lodního šroubu překrývá ostatní zvuky. Zmást může i lom nebo odraz zvukových vln při přechodu mezi vrstvami vody různé teploty, slanosti a podobně. To vyžaduje velkou obezřetnost zvlášť při vynořování. Vyprávět by o tom mohli třeba členové posádky francouzské atomové ponorky Rubis. Když jedné srpnové noci 1993, při návratu z dvouměsíční hlídkové plavby vystupovala na hladinu u domovské základny v Toulonu, narazila na supertanker a udělala do něj díru, z níž vyteklo asi 300 tun ropy. Srážka dvou nejnebezpečnějších typů námořních lodí se naštěstí obešla bez úniku radioaktivních látek, Rubis přežil, ale jeho velitel dostal vyhazov. Kuriózní a dodnes nejasný je příběh sovětské stíhací ponorky třídy Victor I. Roku 1984 byla spatřena v tuniském zálivu Hammamet. Měla rozdrcenou příď a po boku sovětské nákladní lodi čekala na opravu. Západní analytici usoudili, že se ponorka snažila pod vodou, v akustickém stínu větší lodi, nepozorovaně proklouznout Gibraltarem do Středozemního moře, ale nezvládla manévr. Jen zázrakem nedošlo k explozi torpéd. Moskva pak musela španělské vládě vysvětlovat, proč nedbá Ženevské konvence z roku 1958, jež stanoví, že všechny válečné lodi mají úžinou proplouvat na hladině. Také v případě Kurska se uvažovalo o možnosti srážky s hladinovým plavidlem, nikdo postižený se zatím neozval, ani nebyl objeven.
Chyba posádky
Existuje ovšem řada dalších možností. Před časem se ocitla kousek od katastrofy i britská atomová ponorka Repulse. Způsobil to jeden nováček v posádce: omylem otevřel jiný ventil, než měl, a 130 metrů dlouhé plavidlo se 150 muži, šestnácti balistickými raketami a 48 jadernými hlavicemi na palubě si to pod hrozivým úhlem 40 stupňů namířilo ke dnu. Nastal zmatek, všechno padalo na podlahu Až pár metrů pod kritickým bodem se podařilo sestup zastavit. Kursk operoval v mělkém moři, kde možná na vyrovnání nebyl čas. Ať přinese vyšetřování tragédie K-141 jakékoliv objasnění, jedno je jisté. Atomové ponorky, ty divy moderní vědy a techniky, zůstávají pro svět moderním rizikem a ohrožením, i když neválčí.
