Na novináře si nestěžují zdaleka jen Češi. Třeba na webu amerického týdeníku The New Yorker se před několika dny objevil článek "Co se stalo s ekonomickou žurnalistikou?". Text začíná popisem, jak Jim Cramer - moderátor televizní stanice CNBC známý svými rozmáchlými, až afektovanými gesty - doporučoval těsně před pádem banky Bear Stearns nákup jejích akcií. Podle článku nejsou takové omyly v americkém byznysovém zpravodajství výjimečné a jen málokterý novinář varoval před finanční krizí roku 2008.
Jeden z kritiků popsal tato selhání ekonomického zpravodajství v knize "Hlídací pes, který neštěká". Reportéři ze světa byznysu se prý starají hlavně o to, aby doporučili masám investorů z americké střední třídy, jaké cenné papíry koupit. "Zprávy se stávají návodem pro investování a více se zabývají vysvětlováním obchodních strategií investorům než zkoumáním širších politických a sociálních souvislostí," píše se v článku na webu The New Yorker. Novináři jsou pak závislí na svých informačních zdrojích z oblasti byznysu a nechtějí si je pohněvat kritickým pohledem.
Příčin je dle článku (v angličtině zde) několik. Žurnalisté mají po deregulacích finančních trhů z 90. let těžší přístup k některým oficiálním dokumentům. Již zmíněné zástupy investorů ze střední třídy si takový typ zpravodajství žádají. A konečně je zde krize obchodního modelu médií způsobená nástupem internetu, která vedla k šetření na investigativní žurnalistice.
Novináři: Pořád poplach
Ačkoli zástupy investujících mužů a žen tak jako v Americe zde v Česku nemáme, ke škrtům a propouštění novinářů, včetně těch investigativních, se uchýlily též mnohé tuzemské mediální firmy. Ani schopnost předvídat není u českých novinářů (včetně autora tohoto textu) příliš slavná, i když soudím, že takzvaní analytici jsou v disciplíně mýlení se minimálně stejně úspěšní.
Pozoruhodné však je, že v České republice jsou známy příklady novinářů či publicistů, jejichž potíž netkví, řekl bych, v tom, že varují málo, ale že varují příliš. Tedy nikoli "hlídací pes, který neštěká", ale spíše "hlídací pes, který štěká příliš" - takže už se nikdo nebudí, protože ono zvíře prostě štěká pořád.
K tomu prosím jeden citát. "České republice hrozí kolaps polistopadového politického systému." A další výrok: "Důsledky tohoto systému-nesystému jsou děsivé... Lidé zklamaní se obracejí k chaotickým politickým patvarům, které vnášejí do už tak rozloženého systému zmatek, nebo ke komunistům... Tím se krize prohlubuje. Připomíná to přichcíplého psa, který se zběsile kouše do vlastního ocasu... dřív nebo později skončí krachem."
Pokud se domníváte, že oba citáty pocházejí z dnešní doby, není tomu tak - patří ovšem autorům, kteří tón zániku jedné epochy používají i dnes. První větu pronesl šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr před volbami roku 2010. A onen delší citát pochází z textu publicisty Bohumila Doležala, napsaného dokonce před deseti lety, v první polovině roku 2004. Tyto věty zde prosím uvádím k zamyšlení, nikoli jako útok na zmíněné autory. Jak už jsem řekl, třeba v archivu mých textů lze nalézt spoustu omylů - a Bohumil Doležal je autor s mnoha zajímavými názory, kterého stojí za to číst. Podívat se do historie mne však napadlo, když jsem studoval přestřelku týdeníků Reflex a Respekt. Respekt totiž kritizoval mimořádnou přílohu Reflexu o konci polistopadové éry, do níž Bohumil Doležal napsal text s příznačným titulkem "Normalizace bez komunismu". (Více o polemice zde.)
Aby bylo jasno, chápu některé z náhledů zmíněné, na poplach bijící přílohy. Třeba obavy z nástupu Andreje Babiše. Skutečnost, že miliardář s mnoha ekonomickými zájmy a konkurenty vlastní také mediální impérium, ještě je ministrem financí a jím řízený útvar může volně nahlížet do bankovních účtů - to opravdu zavání potenciálně velkým střetem zájmů. Avšak je férové říci, že zatím jde jen o hrozbu, jakkoli vážnou.
Aby se dalo odvodit, že končí jedna éra - na takový závěr je po mém soudu minimálně příliš brzy. Leda bychom to mysleli tak, že vlastně nějaká éra pořád končí a jiná pořád začíná; pak je ovšem otázkou, proč stále opakovat, že ta či ona éra se brzy uzavře, uzavírá a již se konečně uzavřela. Neustálé výzvy k bdělosti přece nakonec každého unaví.
Rusko: Močí proti gayům
Zda je děsivý tón v případě Česka adekvátní, lze ukázat na příkladu Ruska. Ano, tam budí některé věci hodně tísnivé pocity. Poměry v zemi teď poutají více pozornosti kvůli v pátek zahájené zimní olympiádě v Soči. A tak si častěji než dříve můžete číst příběhy demonstrantů, kteří nesouhlasili s režimem prezidenta Putina - a zavřeli je. Jeden třeba podle článku na webu magazínu The New Republic (text v angličtině zde) čelil trestu osmi let vězení za to, že na pořádkového policistu v plné polní hodil citron, čímž mu podle oficiálních dokumentů způsobil "nesnesitelnou bolest". Jiný je ve vězení, protože se údajně pokusil strhnout policistovi helmu - snímek zad dvacetiletého mladíka s červenými stopami po obušku posléze oběhl svět.
Zhlédnout též lze dokumentární film kanálu Vice News, na němž ruští mladící polévají hlavu mladého ruského gaye močí, protože ho chtějí tímto způsobem vyléčit z homosexuality - ruské úřady proti četným případům takového násilí vedoucího až k sebevraždám nikterak nepostupují; platí přece zákon proti propagaci homosexuality, tudíž tak maximálně zasahují proti gay aktivistům demonstrujícím na veřejnosti. Jak paradoxní, jeden z těch, co léčí mladé gaye močí, byl odsouzen za propagaci nacismu - zastánce zmíněného zákona přitom vidí v propagátorech gayů též nacisty. "Situace, kdy jsou šesti- sedmileté děti svedené nějakým psychiatrem, který jim říká, že Santa Claus může žít s jiným Santa Clausem, je situací nenávisti... situací nacistickou," říká ve filmu (shlédnout ho lze zde) onen zastánce zákona.
Netvrdím, že olympiáda v ruském Soči by se měla bojkotovat. "Jsme proti bojkotu olympiády v Soči... protože by pak řekli, že za to můžeme my," tvrdí ve zmíněném dokumentárním filmu jeden aktivista za práva gayů - tito lidé jsou přitom mnoha Rusy považováni za agenty Západu. Ale něco jiného je bojkot a něco jiného je gesto, vyjádření názoru.
Přišly mi proto sympatické pochyby, které o olympiádě v Rusku vyslovil kajakář Vavřinec Hradilek. "Opravdu nezávidím sportovcům, že vrchol jejich kariéry se odehrává v místě, kde došlo a dochází k potlačování lidských práv a svobod," napsal na svém facebookovém profilu (více zde). A nadšený z Ruska není ani biatlonista Michal Šlesingr, který v Soči závodí (jeho blog zde).
Soči: Putine, posilni se
Je jistě správná námitka, zda se různé země neposuzují různým metrem. V roce 2008 se konala olympiáda v Číně, kde se lidská práva masivně porušují. Trest smrti za homosexuální styk platí i v zemi spojence USA - v Saúdské Arábii. Možná je však lepší využít olympiádu v Rusku jako příležitost mluvit o potlačování lidských práv všude, nikoli nemluvit vůbec, protože jinde je to ještě horší.
V každém případě experti přirovnávají olympiádu v Soči k olympiádě v Moskvě v roce 1980, kterou západní země bojkotovaly kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. "Uprostřed bezpečnostních obav, násilností v sousední Ukrajině, protestů mezinárodního společenství a ohromujících nákladů si Soči získalo status geopoliticky nejzajímavější olympiády od roku 1980... Ovšem není to pocta, o niž by kdokoli stál," napsal na webu časopisu Time (článek v angličtině zde) americký politolog Ian Bremmer v článku nazvaném Putinova explozivní olympiáda.
"Pokud jste sponzor, divák nebo sám Vladimír Putin, raději se na olympiádu v Soči posilněte."
Aktuální komentáře autora můžete sledovat na jeho twitterovém účtu zde.
