Ruská propaganda si počátkem tohoto roku našla novou hrdinku. Penzistka Natalija Morikovová přežila tvrdé boje o Soledar, odmítla se nechat evakuovat a v polovině ledna se dočkala: hornické městečko severně od Bachmutu dobyli Wagnerovci.
„Do poslední chvíle jsem nechtěla opustit náš dům, tolik peněz a práce jsme do něj vložili. Muž se rozhodl pro evakuaci, hrozně se o mě bál. Bylo to strašné! Poslední dobou jsem měla jen jedno přání: aby se rozsvítilo světlo jako v kině na konci projekce a celý ten válečný film za našimi okny skončil,“ rozpovídala se pro portál doněckých separatistů DAN News.
Starší syn utekl před boji do Berďansku, mladšímu mina urvala kus nohy a po operaci v Luhansku byl evakuován do Ruska. Kde je dnes, Natalija Morikovová netuší. Čím si je naopak jistá, to je příšerné chování ukrajinských vojáků, kteří si prý v Soledaru počínali jako „skuteční okupanti“.
„Říkali nám: ‚Nechcete odejít na Ukrajinu? Tak jste žduni. Separatisté. Čekáte na příchod ruského světa.‘ Sami mezi sebou nám ukrajinsky říkali ‚ljudiški‘. To znamená ubožáci. Byli jsme pro ně podlidé...,“ vyprávěla Morikovová, která z bojů vyvázla se zraněnou rukou.
Když se ukrajinští vojáci z města stáhli, civilisté jako ona vyšli ze sklepů s bílými prostěradly a přivítali Wagnerovce. Ti je posadili do náklaďáků a evakuovali do hloubi Doněcké lidové republiky, kde byli ošetřeni, nakrmeni a vyzpovídáni ruskými novináři.
„Tady si připadám jako doma! Lidé tu jsou tak pohostinní. Ukrajinská propaganda je zlá, sprostá, prostě nelidská. Tady hned pochopíš, že patříš do velké země. Tady se k tobě chovají jako k člověku,“ prohlásila Morikovová, která se dočkala i osobního setkání s hlavou doněckých separatistů Denisem Pušilinem.
Podobných výpovědí se v ruských médiích od počátku války objevila řada. Propagandistická mašinérie už více než rok produkuje zprávy o občanech nových regionů Ruské federace, kteří radostně vítají příchod ruského světa a s hrůzou vzpomínají na zločiny „kyjevské junty“. Slavné bábušce od Charkova, která chtěla Rusy vítat se sovětským praporem v ruce, dokonce v rozstříleném Mariupolu postavili sochu.
Boje o Bachmut |
Pouštět se do boje se stohlavou saní ruské propagandy není ambicí tohoto textu. V tomto případě je pro nás spíš zajímavé, jak šikovně dokáže vytěžit skutečné příběhy. Faktem totiž je, že na ukrajinské straně fronty stále přežívají tisíce civilistů, kteří odmítají evakuaci. Jen v obklíčeném Bachmutu a okolí počátkem března zůstávaly čtyři tisíce lidí. Někteří z nich jsou příliš staří, někteří nemají kam jít. Jsou ovšem i tací, kteří Rusko nevnímají jako nepřítele.
Potvrzuje to i válečný reportér Matyáš Zrno, který nedávno natáčel v městečku Časiv Jar na dohled od Bachmutu. „Z frontových městeček odešly zhruba dvě třetiny lidí. To jsou ti, kteří pod Rusy rozhodně žít nechtějí. V té zbývající třetině máte přesvědčené rusofily, místní alkoholiky nebo samorosty, kteří odmítají opustit svůj dům,“ vzpomíná zpravodaj CNN Prima News na nedávnou návštěvu fronty.
Ukrajinská armáda tyto lidi sice přesvědčuje, aby odjeli, ale násilím je evakuovat nemůže. „Když jsem se tam bavil s civilisty, tak mi říkali: Rusové jsou také lidi. Byli opatrní, ale to je pochopitelné, okolo vždy byli ukrajinští vojáci. Nemohli nahlas říkat, co si myslí,“ dodává Zrno.
Ždun Pojem Ždun je dnes už pevnou součástí ruské a ukrajinské popkultury. Odkazuje na sochu beznohého stvoření s hlavou rypouše, kterou v roce 2016 stvořila nizozemská sochařka Margriet Van Breevortová. Nazvala ji Homunculus Loxodontus čili „Ten, který čeká“ a umístila ji před nemocnici v Leidenu jako poctu pro vyčkávající pacienty. Nečekanou popularitu její dílo získalo na ruském internetu, kde se otylá potvora dočkala jména Ždun. Podle některých kritiků představuje zosobnění ruské národní povahy. „Ždun je jako každý z nás. Sedíme a čekáme, až přijdou změny k lepšímu, ale většinou nás ani nenapadne, abychom se zvedli a něco s tím udělali,“ napsal ruský časopis Svět fantastiky. |
Ukrajinci prorusky naladěným civilistům říkají „žduni“ – od ruského slovesa ždať, čekat. V ukrajinských a západních médiích se o nich příliš nepíše. Do jisté míry je to pochopitelné, protože jejich existence nabourává oficiální linii, podle které putinovská invaze sjednotila ukrajinský národ a vymýtila poslední zbytky proruských sympatií.
I proto se jen velmi těžko odhaduje, jak velká část civilní populace na východě Ukrajiny zůstává i po roce války pod vlivem ruské propagandy. Sami „žduni“ mlčí... a čekají. „Otevřeně o tom nemluví, tvrdí, že je jim všechno jedno, že chtějí mír,“ popisuje jejich chování pro portál Obzorovatel válečný korespondent Oleksij Kašporovskij.
Rusko téměř obklíčilo Bachmut, na Kyjev poslalo íránské drony |
„Pamatuji si na případ jedné ženy z Lymanu. Když se tam bojovalo, odjela s dítětem pryč a muž tam zůstal. Rusové dobyli Lyman a ona se přes Rusko vrátila domů. A když Lyman zase dobyli Ukrajinci, tak nám říkala: ‚No, tak jste vyhráli.‘ Ne Ukrajina, ale ‚vy‘. Jsou to lidé, kterým je všechno jedno. Kdo tu bude, jaká tu bude vlajka. Není jich mnoho, ale jsou tu. Upřímně řečeno, nevím co s nimi dělat, jak s tím bojovat,“ uvedl Kašporovskij.
Podobné otázky si musí klást i vláda v Kyjevě. Vymýcení ruské propagandy a integrace proruských obyvatel Donbasu je jednou z klíčových otázek poválečného uspořádání Ukrajiny – tedy v případě, že Rusko bude poraženo a Kyjev získá zpět kontrolu nad okupovanými regiony. „Infrastrukturu postavíme znovu. Ale už nyní musíme připravovat programy ideologické rehabilitace našich občanů, které si podrobil okupant,“ uvedl k tomu pro portál Telegraf ukrajinský ministr vnitra Ihor Klymenko.
