„Víte, s Borisem Jelcinem to bylo tak... Ta fotka, to z mé strany nebyla nějaká spekulace. Byla to spekulace celého národa. Já jsem jenom zmáčkl spoušť. Samozřejmě pomohl výběr záběru, ořez redaktorem londýnské redakce. Agentura je vždy týmová práce. Nemyslím si, že je správné říkat, že je to jen moje zásluha,“ vzpomínal před dvěma lety v rozhovoru pro portál Takie Dela Alexandr Zemljaničenko.
Dnes třiasedmdesátiletý šéf fotografického oddělení moskevské kanceláře agentury Associated Press (AP) je živoucí legendou. Každý rok usedá v porotě World Press Photo, kde nominuje nejlepší mladé fotografy. Vývoj Ruska dokumentuje od osmdesátých let, za fotku juchajícího Jelcina dostal Pulitzerovu cenu.
Boris Jelcin se opět rozhodl znovu usilovat o pozici hlavy státu v roce 1996. Nebyla to žádná samozřejmost, protože Rusko se pět let po rozpadu Sovětského svazu potácelo v ekonomickém chaosu. Jelcina provázel stín katastrofální války v Čečensku, krvavé konfrontace s parlamentem a řada diplomatických faux pas.
Velkou neznámou byl jeho zdravotní stav. Léta trpěl ischemickou chorobou srdeční a rok před volbami prosákly na veřejnost informace, že má cirhózu jater. Alkoholismus někdejšího hrdiny srpnového puče z roku 1991 byl veřejným tajemstvím. Například při jedné návštěvě Washingtonu se zcela opilý a jen ve spodním prádle vydal do ulic shánět pizzu...
Právě ze zdravotních důvodů nechtěl Jelcin ve svých pětašedesáti letech už znovu kandidovat. Nakonec se ale nechal přemluvit svým okolím, které se podle jeho pozdějších vzpomínek obávalo návratu komunistické strany k moci. To vůbec nebylo vyloučeno, komunistický kandidát Gennadij Zjuganov tehdy kraloval průzkumům.
Na pomoc přispěchali i američtí poradci, kteří dýchavičnému a věčně připitému prezidentovi naordinovali velmi nekonvenční styl kampaně. Cílem bylo oslovit mladé voliče, ukázat národu vitalitu a zbavit se pověsti kremelského prominenta, který je obklopený přízračným kruhem poradců.
Jelcin tak při závěrečném turné po Rusku křepčil na předvolebních rockových koncertech, na kterých bez saka neohroženě kroužil boky a lokty vyhazoval vysoko do vzduchu. Nejinak tomu bylo během návštěvy Rostova na Donu, kde se chopil mikrofonu a energicky se pustil do tance.
Fotografie a videa z Jelcinova netradičního vystoupení na jihu Ruska obletěly svět. Jelcinův tanec byl vnímán jako pokus navázat kontakt s obyčejnými Rusy a vymanit se tak z tradičního obrazu odtažitého vůdce. Zatímco mnoho politiků považovalo jeho chování za nedůstojné, příznivci osvěžující přístup oceňovali.
„Ten tam je nemocně vyhlížející, potácející se, popletený Jelcin roku 1995. Nahradil ho zdravím kypící, energický, spontánní, střízlivý Boris Jelcin roku 1996. Působí jako člověk s jiskrou a charismatem, čímž ostře kontrastuje se svým hlavním rivalem, škrobeným komunistickým kandidátem Gennadijem Zjuganovem,“ rozplýval se zpravodaj listu The Washington Post.
Jelcin ovšem nespoléhal jen na tanečky, ve volbách ho podporovali všichni významní oligarchové. Média, která byla výhradně v jejich rukou, ho prosazovala jako jediného správného kandidáta. Televize s neobvyklou frekvencí vysílala dokumenty o stalinských represích a varovala, že pokud se prezidentem stane Zjuganov, dojde k občanské válce.
Po nerozhodném prvním kole se podnikatel a Jelcinův velký přítel Boris Berezovskij setkal s populárním generálem Alexandrem Lebeděm, který skončil na třetím místě, a výměnou za podporu Jelcina mu nabídl místo předsedy Bezpečnostní rady státu. V druhém kole voleb tak nakonec Jelcin uspěl se ziskem téměř 55 procent.
Záběry energického prezidenta křepčícího na pódiu ovšem zakrývaly skutečnost, že Jelcin na tom zdravotně vůbec nebyl dobře. Později vyšlo najevo, že během předvolební kampaně prodělal dva infarkty a pět měsíců po volbách mu během sedmihodinové operace srdce voperovali pět bypassů.
Prezidentem byl až do roku 1999, kdy na Silvestra nečekaně oznámil, že se rozhodl úřad předat tehdy ne příliš známému premiérovi Vladimiru Putinovi. Nastartoval tím kariéru novodobého vládce Ruska, který už téměř čtvrt století zcela ovládá tamní politiku a před dvěma lety rozpoutal největší konflikt v Evropě od druhé světové války.
Jak padl železný Felix
Alexandr Zemljaničenko může být právem považován za kronikáře rozpadu Sovětského svazu a chaosu, do kterého se Rusko po rozpadu komunistického impéria rozpadlo. Fotil zemětřesení v Arménii, obě tažení v Čečensku, zoufalé matky dětí povražděných v Beslanu i lidi hledající jídlo na skládkách. Pracoval také na Blízkém východě a v roce 2018 obdržel ocenění „Zasloužilý novinář Ruské federace“.
První Pulitzerovu cenu obdržel za fotku povalené sochy Felixe Dzeržinského během srpnového puče v roce 1991. Tehdy se skupina konzervativních komunistů pokusila zastavit Gorbačovovy reformy a udržet impérium pohromadě. Puč se však setkal s masovým odporem Rusů a po třech dnech byl potlačen.
Zemljaničenkova oceněná fotografie, na které lidé šlapou na hlavu stržené sochy zakladatele tajné policie Čeka, se stala symbolem pádu starého režimu. Spolu s dalšími sovětskými velikány léta odpočívala v parku u stanice metra Okťabrskaja, letos v září se dočkala slavného návratu a byla vztyčena před sídlem Služby vnější rozvědky na předměstí Moskvy.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Krvavá lázeň v bazénu. Jak si Maďaři vyřizovali se Sověty účty za okupaci Den, kdy skončila prohibice. Velkou americkou žízeň uhasil až Roosevelt Zrodil se car. Na Putina čekal týden, pak vyfotil jeho nejslavnější portrét Tajemný důkaz o Maradonově podvodu. Kdo vyfotil Boží ruku a kdo z ní zbohatl? Vražda v Dallasu ho proměnila v prezidenta. Jackie při přísaze skryla krev |
