Věra se se Semjonem seznámila v roce 2001. Oba pocházeli ze stejné velmi chudé vesnice Kuratovo z Komijské republiky. Byli spolu od září do května následujícího roku. V červnu byl odveden na vojnu.
„Nic jsme o sobě doopravdy nevěděli. Netušila jsem, že podepsal vojenskou smlouvu, to jsem se dozvěděla až potom. Netušila jsem ani, že byl v Čečensku,“ řekla Věra portálu Noveja Gazzeta.
V době jeho působení v Čečensku prý zjistila, že je těhotná. „Nerozumím tomu, proč to udělal, když věděl, že bude mít dítě.“
Semjon v Čečně zemřel poté, co jeho bojové vozidlo najelo na pozemní minu. Údajně se vrhl na svého kolegu, aby jej vlastním tělem ochránil.
Když do Kuratovy dorazila zpráva o jeho smrti, vesnicí se rozezněl srdcervoucí křik. „Křičela jsem na celou vesnici. Tohle se nemůže dít. On nemohl zemřít!“ vzpomínala na osudný den pro stanici Rádio Svobodná Evropa.
Semjon po sobě zanechal tehdy ročního Alexandra, přezdívaného Saša. Jeho matka jej vychovávala sama s babičkou. Když si našla jiného partnera, chlapec vyrůstal s dalšími nevlastními sourozenci.
Poznal „hrdinu“, ale ne tátu
„Když vyrůstal, viděl jen zarámované foto, které mi Semjon poslal. Věděl od mládí, že jeho táta byl hrdina. Ale nikdy nezjistil, co slovo táta znamená,“ posteskla si.
V roce 2010 na škole, do které chodil i Alexandr, zveřejnili pamětní desku věnovanou právě Semjonovi. Podle učitelů byl syn na svého otce - oceněného posmrtně Řádem za statečnost - hrdý.
Kreml ztratil na Ukrajině 47 tisíc vojáků, tvrdí analýza ruských statistik |
Právě toto ocenění jej zřejmě ovlivnilo natolik, že ve svých osmnácti letech podepsal s vojskem smlouvu na tři roky vstoupit do armády. „Zamrazilo mě. Nevěděla jsem, co dělat,“ přiznala jeho matka. „Jako jeho otec. Podepsal smlouvu bez toho, aniž by řekl, proč to udělal.“
Jen tříměsíční mise na Krymu
Alexandr svou matku uklidňoval, že Rusko nevede žádné války a tři roky služby utečou jako nic. V lednu 2022 se však objevily první náznaky, že byl mladý voják ve svém odhadu až příliš optimistický. „Jdeme na Krym. Je to tříměsíční mise, vojenské cvičení,“ napsal Věře. O měsíc později Rusko zahájilo invazi na Ukrajině.
„Když Putin vyhlásil válku, bylo to, jako kdyby mě jeho slova zabila. Cítila jsem se, jako kdyby mé tělo spálili. Můj syn je tam! Nemůžu dýchat. Byla jsem jako zombie,“ vzpomíná Věra.
Od 24. února do 8. března se marně snažila svému synovi dovolat. Ozval se jí až devátého.
Jeho jednotku poslali do nejurputnějších bojů v Doněcku. Posílal jí vyhublé fotky sebe samého s tím, že nemají dostatek jídla. Řekl jí také, že z 67 jich přežilo deset. V létě se odmlčel. V červenci minulého roku zjistila, že i on zahynul.
Rusko padá do populační tragédie, válka prohloubila úbytek obyvatel |
Okolnosti jeho skonu nejsou známé. Když jí to chtěl vojenský komisař na místní radnici říct, začala křičet, ať je ticho.
Výchova nové provojenské generace
Minulý měsíc na škole k Semjonově pamětní desce přibyla i deska věnovaná jeho synovi, který též obdržel Řád za statečnost. Podle ředitelky Světlany Luškové se školáci, včetně Alexandrova mladšího bratra Bogdana, musí chodit dívat na desky, aby se dozvěděli o osudu otce a syna a připravili se na vstup do armády.
Věra vlastenecké provojenské nadšení nesdílí. Putin podle ní nemá právo posílat tak mladé hochy jako byl její syn do války. „Nebyl žádný důvod pro vyhlášení války. Byli jednoduše posláni do mlýnku na maso.“
Sdílím hoře matek, jež přišly o syny, prohlásil Putin na setkání s ženami |
Jako kompenzaci za smrt Alexandra jí vláda věnovala 14,5 milionů rublů. Věra si pořídila auto a dřevořezný stroj a své nejstarší dceři Viktorii chce koupit byt v největším okresním městě Vizinga.
Věra by se mohla sama odstěhovat z chudé vesnice do většího města, ale nechce opustit Alexandra, k jehož hrobu pravidelně chodí. Podle jejího manžela Sergeje tráví na hřbitově „až příliš času“.
