Mají dětští uprchlíci ze Sýrie vůbec šanci vrátit se k normálnímu životu, poté, co se situace v zemi uklidní? Nebo na Blízkém východě vyrůstá ztracená generace traumatizovaných jedinců bez vzdělání a budoucnosti?
Mluví se o tom, že tato syrská generace vyrůstá ve strachu, vzteku a negramotnosti. Děti však mají ohromnou schopnost regenerace. Samozřejmě jsou traumata, která nezapomenou, pokud ztratily někoho z rodiny nebo se ocitly přímo v bojích. Na druhou stranu v nižším věku je lepší schopnost regenerace než u dospělých lidí. Neřekla bych, že musí nutně jít o ztracenou generaci. Mají šanci.
Pavla Gomba Vystudovala finance na Vysoké škole ekonomické v Praze. V UNICEF (Dětský fond OSN) pracuje již 13 let, v současnosti působí jako výkonná ředitelka české pobočky. Předtím pracovala na dánském velvyslanectví a v nizozemské obchodní komoře. |
Jsou děti v táborech alespoň fyzicky v bezpečí?
Tábory jsou pro dětské uprchlíky obecně bezpečnějším místem, než jakékoliv jiné. Ale je tam velká koncentrace lidí, takže je zvýšené riziko sexuálního zneužívání a předčasných sňatků. Rodiče se tak mohou snažit dívku zabezpečit, ale tato snaha obvykle vyjde spíš naprázdno. Je tam také riziko rekrutování do ozbrojených sil.
Jak velká část dětí uprchla ze země se svými rodinami a kolik z nich je od rodin odloučeno?
Z milionu dětských uprchlíků překročilo hranice do Jordánska, Libanonu a Iráku samo, bez doprovodu příbuzných, 3 500 dětí. Většině z nich je 14 let nebo více, výjimkou však nejsou ani hodně malé děti. Například do tábora Za’atari v Jordánsku nedávno dorazil šestiletý chlapec pouze s několika kusy oblečení. Ukázalo se, že se předtím dvakrát neúspěšně pokusil o přechod hranice. Později se podařilo dohledat jeho otce a spojit chlapce s rodinou.
Mohla byste přiblížit každodenní život dítěte v uprchlickém táboře? Žijí tam rodiny pohromadě?
Po příchodu jsou v přijímacím centru registrovány, ve většině táborů funguje alespoň základní infrastruktura, která umožňuje rozvětveným rodinám zůstat pohromadě. UNICEF zajišťuje program spojování rodin a také oficiální registraci dětí, které se v těchto táborech narodí.
Paradoxně však situace v uprchlických táborech není tím nejhorším. Mnohem většímu strádání jsou vystaveny děti žijící v přeplněných, nevybavených bytech, kde rodiny utrácejí veškeré úspory za přemrštěné nájemné. Vznikají komunity v opuštěných továrnách, zničených obchodech, firmách. Přežití dalších je závislé na štědrosti příbuzných a přátel. Asi nejhorší situace je právě teď v regionu Bekaa na hranicích s Libanonem, kde se živelně usazují vysídlené rodiny v přístřeších z odpadků.
Mají děti přístup ke vzdělání?
V táborech jsou školní stany. Sýrie je ale specifická tím, že 75 procent všech uprchlíků žije mimo uprchlické tábory. V těch žije jen menší část uprchlíků. V Libanonu a v Iráku tak často chodí do školy s místními dětmi, které mají odlišný jazyk i osnovy. Takže tyto roky jim pak později v Sýrii vůbec nemusí být uznané.
Více než tři čtvrtiny dětských uprchlíků jsou děti mladší 11 let. Mnoho malých dětí si ani jiný život než v uprchlickém táboře nepamatuje, považují tedy tábor za svůj domov?
Je pravda, že tu jsou dvouleté děti, které nikdy nezažily nic jiného než tábor. Mnoho dětí se tu narodilo. Právě teď tam čeká narození dítěte 340 tisíc žen. Tábor ale rozhodně není dobrým místem pro dětství.
Rychlé politické řešení situace v Sýrii zatím nelze očekávat. Jak by se postupovalo v případě, že by se situace v Sýrii uklidnila? Je reálné, že se děti vrátí do svých původních domovů?
To je těžké odhadovat. Mnohá města v Sýrii jsou zničená, školy poškozené – i kdyby nyní konflikt skončil, obnova bude trvat dlouhé měsíce. Z jiných srovnatelných konfliktů víme, že lidé se většinou chtějí vrátit co nejrychleji domů. Ne vždy je to možné, protože jejich vesnice nebo části měst jsou úplně zničené. Na druhou stranu zde fungují tradiční rodinné vztahy, kdy si příbuzní navzájem pomáhají a v jednom bytě tak často žije i čtyřicet nebo padesát lidí.
A co děti, které jsou v táborech samy a nemají se kam vrátit?
Prioritou v takových situacích je vyhledat žijící, i vzdálenější příbuzné – tetu, babičku, bratrance, kteří jsou schopni a ochotni se o dítě postarat. Pro dítě je nejlepší, aby vyrůstalo u lidí z vlastní komunity. Jako poslední řešení připadá do úvahy umístění do ústavní péče nebo mezinárodní adopce
Mají tyto děti šanci uchytit se a "zakořenit" v okolních zemích?
V některých zemích se to stává. Ale v Jordánsku je pomalu stejný počet uprchlíků jako počet původních obyvatel. Takže situace je tam dost náročná, jako kdyby k nám do Česka najednou přibyly miliony lidí. Myslím proto, že bude tlak na jejich návrat.
Uprchlická vlna ze Sýrie je největší od první poloviny 90. let, kdy Evropu zaplavili uprchlíci z rozpadající se Jugoslávie. Víte jaké osudy měli dětští uprchlíci z těchto zemí?
Tehdy byla Evropa výjimečně ochotná absorbovat uprchlíky. Velká část tak zůstala v okolních zemích, kde je přijali. Nedá se o nich mluvit jako o ztracené generaci.
V UNICEF pracujete již 13 let. Můžete na základě svých zkušeností s uprchlickou problematikou v jiných zemích odhadnout budoucí vývoj situace syrských dětí?
Krize v Sýrii je specifická v tom, že je to poměrně vyspělá země. Lidé tam žili srovnatelným stylem života jako my. Není tam výrazná diskriminace dívek. Lidé jsou zvyklí na elektřinu, pitnou vodu a tak dále. Návrat k původnímu životu je možný. Země jako Angola, Uganda, Demokratická republika Kongo a podobně, zažily vleklé, i několik desetiletí trvající konflikty.
Zkušenost, která se nám v podobných oblastech osvědčila, jsou speciální třídy se zhuštěnou výukou, které například právě teď zřizujeme v Mali. Děti, či často spíše mladí lidé, zde chodí do školy šest dní v týdnu, učí se celý den a za jeden rok obsáhnou učivo třeba tří ročníků, takže potom se mohou zařadit do normálního vzdělávacího systému.
