Nesmírně vitálního veterána 310. stíhací perutě Královského letectva (RAF) jsem se v listopadu zeptal, jestli by ho lákalo řídit znovu stíhačku, s níž za války odlétal 26 bojových letů. Viděli jsme se tehdy poprvé a odpověď jsem tušil, vždyť Bočkův dobrý přítel Miroslav Liškutín nedávno spitfirem letěl a ti dva si píšou.
Ti dva jsou také poslední žijící čeští stíhači, nasazení za války do ostrého boje. Liškutín bydlí v anglickém Farehamu a dnes nepřijel, nebylo mu dobře. Dorazila dvě jeho vnoučata. Jane má šaty v barvě nebeské modři, sluší jí.
Obloha ale kreslí spíš odstíny šedé, což k Anglii patří stejně jako jízda vlevo, fotbal a čaj. Třemi dny hezkého počasí, o nichž britská média referovala jako o vzácné kuriozitě, se léto na chvíli unavilo. Důležité ale je, že půjde létat.
I tak pohled na oblohu připomíná, jak obtížně se po rozhovoru s Emilem Bočkem rodil záměr vrátit ho kabiny spitfiru a poděkovat tím všem 1 200 českým a slovenským letcům, kteří prošli RAF a z nichž 531 padlo. Kromě počasí mohlo nevyjít domlouvání velkého počtu spolupořádajících institucí, které se předtím dobře neznaly, otázkou bylo i generálovo zdraví, které se ale ukázalo jako nejspolehlivější. Od onoho listopadu nezbývalo než tušit, že se vyjednává, obrnit se trpělivostí a čekat.
Český pilot spitfiru: Jak chcete popsat dokonalost?
Při procházení historickým hangárem Biggin Hillu je to už jen vzpomínka na překonané těžkosti. Právě tady, na bývalé klíčové základně RAF, je k dispozici sedmnáct spitfirů, přičemž letuschopných jich na světě je asi padesát. Nikde jich nemají víc než tady. A ta krása... A to jsem jen na zemi.
„To snad ani nemá smysl komentovat. Jak chcete popsat dokonalost? Čistá esence nádhery,“ zářil po svém červnovém předváděcím letu spitfirem v Chotěboři Radim Vojta z plzeňského leteckého spolku Classic Trainers. Jediný Čech, který nyní aktivně létá na spitfiru, má kromě talentu pilota i duši básníka. Možná to nějak souvisí.
„U spitfiru jsem poprvé v životě poznal pocit nádherné ženy, která se projde po náměstí, a to jí úplně stačí k tomu, aby se celé město zastavilo a koukalo na ni. Nemusí nic předvádět, nic umět, prostě jí stačí, že je. Je tak krásná, že muži šílí a ostatní ženy snad ani nežárlí, neb tuší, že to nemá cenu... A tohle je spitfire,“ líčil. Mezi zaparkovanými stroji, kterým se věnují mechanici, mu tiše dávám za pravdu.
Emil Boček podstupuje předletovou přípravu, čas tu ale běží rychle a najednou v letecké kombinéze sedí na zadním sedadle spitfiru, který původně za války odepsali po nehodě na Orknejích, pak opravili a v roce 1950 přestavěli na dvoumístnou verzi pro irské letectvo.
Prosím tě, co bych udělal za průšvih?
Pro Bočka to je první let od prosince 1945. „Když jsme šli do civilu, velitelé nám říkali: kdykoliv si budete chtít zalétat, přijďte, dostanete mašinu. Už jsem byl u náhradního tělesa, když jsem přišel do Kbel a zkusil to. Známý, co tam sloužil, mi říká - tebe nemůžu pustit, ty bys udělal nějaký průšvih. Já na to: Prosím tě, jaký asi?“ vzpomíná Boček. Samozřejmě, že si pak zařádil nízko nad zemí. Chtějte po pilotovi, aby neměl radost z létání...
Teď se ale už probouzí k životu dvanáctiválcové srdce spitfiru a najednou na Biggin Hillu nestojí letadlo, ale živá bytost. Dýchá, pulzuje, protahuje se, když piloti na zemi zkoušejí řízení. A pak s klidnou sebejistotou bere Emila Bočka na rande s důvěrně známou oblohou nad Albionem.
Tam nahoře musí prožívat něco fantastického. Letadlo dělá lehké zatáčky, možná právě teď drží řízení. I o tom snil, když jsme letěli do Anglie.
Že je spitfire - slovy generála Bočka - kočár, který je radost řídit, by podepsali mnozí. „Vyniká kultivovaností z hlediska letových vlastností, obsluhy i chodu motoru. Má krásně sladěné řízení, příjemnou odezvu i pracovní prostředí pilota. Nádherně se s ním létá, pojíždí, vzlétává, přistává, má fantastický rozsah rychlostí,“ řekl mi před Bočkovým letem už zmíněný pilot Radim Vojta.
A ještě má co říci Stephen Stead, jehož spitfire Vojta pomáhá provozovat a pilotuje ho: „Je to velmi emocionální letadlo. Víc ho nosíte než létáte.“
Emil Boček nad námi dělá nízký průlet, obloha se krásně vybrala. Jako by i jeho dávní letečtí spolubojovníci tam nahoře, a je jich tam přes tisíc, rozhrnuli nebeskou oponu, aby to představení viděli.
Buď půjdu do pilotní školy, nebo do kriminálu
Mít dnes spitfire a létat s ním obnáší podle Radima Vojty krásné emoce, ale trochu jiné, než se může zdát. „Kolem těch letadel je především obrovské množství práce, samotné létání už je jen takový bonbónek. Na uvědomování si, že tohle je ikona válečného nebe nebo kdo všechno s ním létal, není čas,“ říká. Ale nelituje. Užívá si, že může být s letadlem.
„Každou chvíli se s kamarády od Classic Trainers, mnohdy muži v letech, kteří se na provozu letounu (Steadova spitfiru, pozn. red.) také podílejí, zastavíme, podíváme na sebe a řekneme si, že jsme si vůbec nikdy nemysleli, že se spitfiru tolik přiblížíme. A to je pro velké chlapy s duší kluků to nejkrásnější.“
Dvacet minut letu je pryč. Spitfire přistává, roluje a zastavuje deset metrů před námi. Ze zadního sedadla nás po odsunutí krytu kabiny pozoruje pár nesmírně šťastných a dojatých očí.
V tom pohledu je všechno. Celé třičtvrtěstoletí od chvíle, kdy svému veliteli po incidentu, kdy v jedné nálevně hájil čest Čechů, řekl, že buď chce do pilotní školy, nebo do kriminálu.
„Perfektní,“ září o sedmdesát let omlazený Emil Boček.
V nabitém čtvrtečním programu na to není čas, takže mi až odpoledne, večer a v noci postupně dochází, jak je celý ten příběh úžasný. Někdo by možná mohl říci, že to celé přichází pozdě, že Emil Boček neměl moc letů ve srovnání s jinými. Jenže odvahy opustit vlast a nechat po sobě střílet, aby zase byla svobodná, neměl o nic méně než jiní. Proto dnes letěl za všechny, kteří se na něj tam shora dívali.
Uplyne pár hodin a nad Temží se stmívá. „Prožili jsme den, na který nezapomeneme,“ nadechuje se večer na půdě slavného RAF klubu generál Libor Štefánik k proslovu. Dnes má narozeniny.
„Hlavně já,“ přeruší ho bez varování hlas z hloučku hostů.
Ovšem, v celé výpravě je jen jediný člověk, který umí a může přerušit velitele letectva takto vtipně, pravdivě a noblesně. Ani po osmnácti hodinách na nohou nejeví nečekaně se objevivší Emil Boček sebemenší známky únavy. Na rozdíl od řady ostatních. V jeho hlase je vděčnost.
„Chtěl bych vám všem poděkovat za to, co jste pro mě učinili. Já jsem o tom snil dlouhá léta, že si ještě zalétám se spitfirem. To, co se dnes uskutečnilo, na to budu hodně dlouho vzpomínat. Ale v dobrém! Protože toto se nekoná každý den, každý měsíc nebo každý rok. To je asi všechno...“
