Skoro to teď vypadá, že obyvatelé Rakká, nedobrovolného hlavního města Islámského státu, by měli chtít odškodnění za způsob, jakým byli osvobozeni Američany a Kurdy.
A skoro to taky vypadá, že syrský režim by měl chtít omluvu.
Dělal jinde v Sýrii totéž, ale bylo to líčeno jako zvěrstva a záměrná brutalita.
Jak ukazuje čerstvá zpráva Amnesty International, osvobození Rakká od džihádistů, které provedli Američané a Kurdové, vypadalo úplně stejně jako vyhnání džihádistů z Aleppa či Dúmy, i když to bylo líčeno jako bezohledné vraždění civilistů. Důvod: v tomto případě osvobozovala syrská armáda.
Podle zevrubné vyšetřovací zprávy Amnesty International bylo Rakká loni od června do října cílem plošných leteckých náletů, kromě toho na město americké dělostřelectvo vypálilo třicet tisíc střel.
Zpráva cituje nejmenovaného amerického důstojníka, který řekl, že „na Rakká bylo vypáleno více granátů než kdekoli jinde od konce vietnamské války“.
Jen Britové, kteří spolu s Francouzi provedli deset procent všech náletů, jich nakonec napočítali na dvě stě sedmdesát. Zbylých devadesát procent provedli Američané.
Podle městské správy v Rakká bylo zničeno pětašedesát procent domů, již dříve OSN uvedlo, že zničeno je osmdesát procent budov. Vysoce respektovaný zpravodaj listu The Independent Patrick Cockburn po prohlídce trosek napsal, že žádné město z válek v Iráku a Sýrii nebylo tak rozbité jako Rakká. Z ulic zůstaly jen průchody mezi hromadami trosek. Bylo to jediné město, kde nezůstala neporušena jediná čtvrť.
Amnesty International dokonce dochází k závěru, že pravděpodobně došlo k porušení mezinárodního práva.
Z toho však neplyne, že by se Američané a jejich spojenci chovali jako barbaři, ale ukazuje to velmi plasticky dvojí metr při popisu stejné události.
Rozhoduje, kdo bombarduje
Ve všech případech, ať už to byla syrská města Rakká, Aleppo a Dúma, irácký Mosul či v poslední době palestinský tábor Jarmúk na předměstí Damašku, byl nepřítel stejný. Džihádisté, kteří drželi civilisty jako živé lidské štíty a nedovolili jim prchnout, schovávali se v domech, kanálech a tunelech, odkud často kladli až do konce fanatický odpor.
Útočící armády měly jen dvě možnosti. Buď nechat zabíjet své speciálně vycvičené jednotky ve stalingradských bojích dům od domu, patro po patru a místnost po místnosti, nebo to řešit tím, že nejdříve bombardují a ostřelují, a teprve když je odpor téměř umlčen, vyšlou pěšáky.
Pro civilisty to bylo prašť jako uhoď, těžce to schytali v obou případech.
Líčeno to však bylo v každém případě jinak. Jako by na Rakká a Mosul, kde bombardovali Američané, padaly „dobré“ bomby osvoboditelky, kdežto Aleppo a Dúmu drtily syrské a ruské „špatné“ bomby ničitelky.
Byl to výsledek selektivního informování, vyvrcholení černobílého příběhu, jenž se táhne celou syrskou občanskou válkou. Je líčena naivně jako pohádka, kde bojuje dobro a zlo. Západ si vybral hned na začátku, potom se své verze tvrdošíjně držel. A tak když na světě probíhalo absurdní divadlo pochodů za Aleppo „ovládané protivládními povstalci“ a k tomu se zatmívala Eifellovka, bylo Aleppo ve skutečnosti osvobozováno od džihádistů úplně stejně jako Rakká.
Ale náš propagandistický vzorec nám zůstane až do konce války, a dokonce ji přežije.
