Určitě nebyl ani proti tomu znepříjemnit život tzv. koalici ochotných, která v té době v Sýrii pod vedením Spojených států bojovala leteckými údery proti Islámskému státu a frontě Al-Nusrá. Možná si myslel i na případnou výměnu Ukrajiny za Sýrii, tedy případné stažení své podpory Damašku, pokud Západ přestane podporovat Kyjev proti Moskvě.
Vladimír Vladimírovič přitom nepochybně riskoval. Bylo to jen rok po zabrání Krymu a vyvolání války na východě Ukrajiny, v době ruské ekonomické krize a západních sankcí proti Kremlu. Vůbec proto nebylo jasné, zda ruský rozpočet unese náklady spojené s nejnovějším angažmá, ani jak veřejné mínění zareaguje na předpokládané ztráty ruských vojáků.
Sýrie se mohla pro Rusko docela dobře stát tím, čím se stal Afghánistán pro Sovětský svaz. Tedy zbytečným konfliktem, ve kterém vyčerpá svůj potenciál a který se stane posledním hřebíčkem do rakve ekonomiky a konec konců i politické legitimity.
Uplynulá čtyři léta ale ukázala, že Putin své angažmá zvládl a Kreml s omezenými prostředky dosáhl nečekaných úspěchů. Dnes je Moskva, spolu s Teheránem, v Sýrii jednoznačným vítězem, který odtud fakticky vytlačil Západ, ovládá Assada a Ankaře vykázal jen okrajovou roli podél tureckých hranic.
Příběh syrské občanské války začal v březnu 2011, kdy syrští policisté v městě Dar’á zmlátili a uvěznili skupinu ani ne patnáctiletých chlapců za to, že po zdech malovali graffiti podporující myšlenky tzv. arabského jara. Jistě přitom netušili, že svým činem spustí masové protesty, které vyústí v násilnosti, zásah armády a následnou v občanskou válku.
V té se proti vládním silám postavil nepřehledný konglomerát sil složený z místních domobran i uskupení podporovaných ze zahraničí. Od Svobodné syrské armády, Národní fronty osvobození a Jižní fronty nebo Kurdy vedené Syrské demokratické síly, vesměs podporovaných Západem přes různé islámem motivované skupiny jako Syrské muslimské bratrstvo nebo Ahrar al Sham až po následovníky Al-Kájdy (např. frontu Al Nusrá) a tzv. Islámský stát.
V reakci na zločiny Assadova režimu odmítla většina mezinárodního společenství nadále uznávat jeho vládu za reprezentanta Sýrie a stále více podporovala různé opoziční skupiny. Vedle prodemokratických a umírněných islamistických sil podporovaných tzv. Aliancí ochotných se ale v Sýrii upevňovaly pozice radikálních islamistů bojujících jak proti damašskému režimu, tak i proti Západu. To vedlo Spojené státy a řadu další mocností k zahájení leteckých útoků proti uvedeným silám.
Tam právo neplatí, tam je válka. Proti Islámskému státu bojoval i Čech |
V létě 2015 byla podle všech informací Assadova vláda na hranici úplné porážky. Opoziční síly ovládaly nejen celé provincie, ale i některá předměstí Damašku. Syrský režim zachránily před porážkou jen masové dodávky ruských zbraní a přímá podpora Iránských vojáků a Teheránem řízených bojůvek Hizballáhu.
V září se pak v konfliktu začalo Rusko angažovat přímo, když na své základny začalo přesouvat několik tisícovek vojáků a takzvaných dobrovolníků z Wagnerovy skupiny, spolu s významnými leteckými silami. Po vzoru západní koalice i Moskva deklarovala, že cílem jejího angažmá je boj s tzv. Islámským státem, i když výběr cílů pro letecké a raketové údery ukazoval, že se ve značné míře zaměřuje také na Západem podporovanou opozici.
Západ a Kreml se tak v Sýrii dostali do takzvané zástupné války, ve které si soupeřící mocnosti poměřují své svaly nikoli v přímém konfliktu, ale na území třetí země. Je třeba konstatovat, že Západ v této konfrontaci neuspěl. Důvodů proto je mnoho. Syrská opozice rozdělená podle etnických, politických i náboženských linií se nikdy nedokázala sjednotit a to přesto, že pod záštitou OSN byla zahájena diskuse opozičních sil o budoucím konstitučním uspořádání země.
Putin posvětil Asadovu ofenzivu. Má právo dostat Sýrii pod kontrolu, řekl |
Jedním z faktorů, které k tomuto neúspěchu přispěly, byly i tzv. astanské rozhovory sponzorované Moskvou, Teheránem a Ankarou, ve kterých jednala syrská vláda s vybranými opozičními skupinami. Velký vliv na konečný výsledek měla i skutečnost, že Obamova „holubičí doktrína“ nepřipustila silnější vojenskou podporu v té době ještě významných prodemokratických sil a změnu nepřineslo ani Trumpovo chaotické angažmá.
Spojené státy a jimi vedená koalice se dostaly do situace, kdy se musely rozhodnout, kdo je na Blízkém východě hlavní nepřítel – zda Assad, nebo Islámský stát. Společným úsilím všech hráčů včetně Moskvy a Damašku se nakonec podařilo islamisty porazit. Zároveň ale došlo k oslabení vůle pokračovat v konfliktu se syrským režimem. A to přesto, že koalice vedená Spojenými státy své protivníky jednoznačně převyšovala a převyšuje v ekonomické síle i vojenské moci.
Výsledek války také ovlivnilo chování dvou regionálních velmocí majících potenciál syrský konflikt rozhodnout – Izraele a Turecka. Tel Aviv proti Assadovi za celou dobu konfliktu výrazněji nezasáhl a soustřeďuje se především na prevenci posílení pozic Hizballáhu a brání rozmístění vyspělých zbraňových systémů podél svých hranic. Ankaru podle všeho další osud syrského režimu také příliš nezajímá a snaží se především oslabit kurdské síly, které jsou tím tlačeny k nalezení modu vivendi s Assadem.
Damašská vláda tak s podporou Moskvy a Teheránu postupně obnovila své síly. Za nečinného přihlížení zbytku světa dobývala město za městem a provincii za provincií, až se jí podařilo znovu ovládnout téměř celé území státu. Konec války je v dohledu.
Vladimír Putin se v této partii ukázal jako vynikající hráč. S minimem prostředků obehrál mnohem silnější protivníky a dnes se může těšit na benefity, které mu syrské vítězství přinese na mezinárodní scéně i v ruské vnitřní politice.
