Čína, která až donedávna zpracovávala polovinu světového plastového odpadu, nedávno přijala vyšší standardy na čistotu a třídění odpadu, aby předešla tomu, že bude muset spalovat nerecyklovatelné odpady v otevřených jámách. Pro Evropu znamená změna postoje Číny obrovský problém. Kvůli novým pravidlům poklesl export odpadů do Číny v prvních dvou měsících od zavedení opatření o 96 procent.
V současnosti je podle agentury Reuters část nadbytečného evropského odpadu uskladněná na pozemcích u přístavů, kde čeká na otevření nového recyklačního trhu. Země jako Malajsie, Vietnam a Indie letos importují z Evropy mnohem více odpadu než kdy dřív. Data Evropské unie přesto ukazují, že pokud import nezvýší, bude muset Evropa přijít na nový způsob, jak se plastů zbavit.
Nápady na to, jak s odpadem naložit, se různí. Tam, kde jsou skládky zakázané, se jako nejlogičtější varianta jeví spalování plastů, prostřednictvím kterého se dá vytvářet tepelná nebo elektrická energie. Existují však i radikálnější myšlenky, jako například vytváření „plastových dolů“. Základem nápadu je pohřbít plasty pod zem a znovu je „vytěžit“ ve chvíli, kdy přijdeme na to, jak recyklovat odpad efektivněji a rychleji.
Mezinárodní konfederace spaloven (CEWEP), což je skupina asi čtyř set továren, které ročně spotřebují devadesát milionů tun odpadu a přetvoří ho na energii a teplo pro miliony lidí, tvrdí, že pohřbívání plastů je jen fantazie.
„Zakopávat odpad pod zem a pak čekat, až se v budoucnosti z čista jasna objeví nějaká kouzelná technologie, která nás všechny spasí, není reálná ani zodpovědná varianta.,“ myslí si šéfka CEWEP Ellen Strenglerová.
Důvodů je podle ní hned několik. Jen samotné čištění odpadu před jeho zakopáním by bylo extrémně drahé. Plast by se navíc dlouhým pobytem pod zemí znehodnotil a na místě těchto podzemních skládek by neustále hrozilo riziko požáru.
Pohřbívání se nekoná, zatím vedou spalovny
Evropa zatím dává přednost stavbě obřích zařízení, která spalují plasty a vyrábí tak elektřinu a teplo. Je to přijatelnější varianta než skládky, které znehodnocují půdu, produkují toxiny a skleníkové plyny. Spalovny sice také vypouštějí skleníkové plyny, v mnoha zemích Evropy jsou však osvobozeny od uhlíkové daně.
Ale i nápad na pohřbívání plastů do země má své zastánce. Mezi propagátory patří například Keith Freegard, ředitel anglické společnosti Axion Polymers, která je jednou z největších evropských firem zabývajících se recyklováním odpadů z aut a elektroniky.
„Tuny odpadu bohatého na uhlík, které kdysi končily na skládkách, se nyní ve spalovnách vypouštějí do vzduchu. Proč bychom to měli dovolovat? Měli bychom oddělit a skladovat plasty na dobře kontrolovaných skládkách,“ říká.
Na vyprodukování jedné megawatthodiny elektřiny je podle něj potřeba spálit 345 kilogramů plastů, přičemž se do vzduchu vypustí 880 kilogramů oxidu uhličitého. Pro srovnání, spalovny na plyn vygenerují tu samou energii při spálení 132 kilogramů plynu a do vzduchu vypustí „jen“ 360 kilogramů oxidu uhličitého.
Plastový průmysl označuje takové výzkumy za nespravedlivé. Podle něj naprosto ignorují obrovský přínos plastů při snižování dalších emisí, například tím, že plastové obaly na jídlo snižují jeho hmotnost a usnadňují tak přepravu. Ředitelka CEWEP Stenglerová navíc připomíná, že spalovny plastů mohou v budoucnu pomoct nahradit fosilní paliva.
Plastů bude víc než ryb v mořích
Malajsie, Vietnam, Turecko, Indie a Indonésie importují šedesát procent evropského odpadu, ale nestačí to. Evropský trh s odpadem kolabuje. Tuna plastového odpadu určeného na export, která obsahuje dvacet procent nečistot, se v dubnu 2017 dala prodat za dvacet pět až čtyřicet liber. Nyní je třeba zaplatit čtyřicet až šedesát liber někomu, kdo si odpad převezme.
Ptawari Borad z Mezinárodní kanceláře pro recyklaci v Bruselu ovšem tvrdí, že počet plastů recyklovaných v Evropě se nijak extrémně nezměnil. Také představitelé organizace CEWEP uvedli, že nezaznamenali žádný významný nárůst plastů v evropských spalovnách.
Světová produkce plastů se od šedesátých let zvýšila dvacetkrát a očekává se, že se v horizontu dvaceti let ještě zdvojnásobí. Znečištění plasty roste natolik, že by váha plastů v moři mohla v roce 2050 přerůst váhu všech ryb.
Podle Erika Solheima, ředitele Programu OSN pro životní prostředí, by se svět měl soustředit na snižování produkce plastů, zejména pak mikroplastů užívaných například v některých kosmetických přípravcích. „Musíme se zbavit plastů, které nepotřebujeme,“ říká.
